Pochodně v rukou, neonacistické symboly a hesla typu "Židé nás nevytlačí".

Nedávné události v Charlottesville ve Virginii, které nakonec vyústily v tragédii, kdy mladý neonacista při nájezdu do pochodu protidemonstrantů zabil autem jednu ženu a dalších dvacet lidí zranil, ještě více zakymácely už tak dost rozhoupanou lodí současné Ameriky.

"Jak se tohle mohlo stát v Americe roku 2017? Takoví přece nejsme," vyjádřil bývalý guvernér Virginie a v současnosti senátor Tim Kaine pocit mnohých spoluobčanů.

Od občanské války v letech 1861 až 1865, od konce otroctví, se USA snaží vypořádat s temnými stíny rasismu. Těžce, krok za krokem, ale s nezpochybnitelným, postupným pohybem vpřed. Přes sto let segregace s nápisy "Jen pro bílé" až k přelomovým občanskoprávním zákonům, přijatým v polovině 60. let minulého století.

A až k tomu, že v roce 2008 si Američané zvolili prvního černošského prezidenta.

Teď to ale najednou vypadá, jako by tamní společnost udělala velký krok zpět. Až někam do 20. let minulého století, kdy tehdejší společenská atmosféra vedla k obrovskému rozmachu hnutí Kukluxklan.

Co se děje? Krátká otázka, ale složitá odpověď. Deník Washington Post v reakci na výše citovaný lament senátora Keina, že Američané takoví nejsou, odvětil "ale ano, jsme to my" a dále už nechal promluvit socioložku Jennifer Richesonovou z Yaleovy univerzity. "V určitém smyslu je to naprosto jednoduché. Lidé jsou tací, jací jsou, podle toho, co je učí jejich společnost a kultura," říká profesorka Richesonová. Latentní rasismus podle ní není produktem nějakého hluboce usazeného zla v lidech. "Přichází z prostředí, které nás obklopuje."

"Krev a půda" v Bílém domě

Po tomto vysvětlení by Američané asi mohli upadnout do ještě větší deprese. Protože pokud jsou ti mladí bílí muži, kteří v Charlottesville skandovali nacistické heslo "Krev a půda", produktem současného společenského prostředí v USA, má Amerika opravdu problém.

A pokud k tomu Eric Knowles, profesor psychologie z New York University, pro Washington Post doplní, že na rozmachu otevřených projevů rasismu má osobní vinu současný prezident Donald Trump, vypadá situace ještě mnohem vážněji.

Trumpovi trvalo dva dny, než po událostech v Charlottesville nazval neonacismus "zlem".

Jenže i toto opožděné prohlášení, které mu připravil jeho tým, následně přebil osobní úvahou, že na obou stranách střetu, mezi ultrapravicí stejně jako ultralevicí, byli "velmi dobří" lidé.

Trumpovo "very fine people" velké části Ameriky vyrazilo dech. Jestliže rasismus takto toleruje nejvyšší politik země, pak se lze jen dohadovat a strachovat, kam až tuto benevolenci využijí jeho rasismem skutečně uštknutí spoluobčané.

Vezměme ale na sebe roli "ďáblova advokáta" a dodejme, že v Trumpových veřejných vyjádřeních nikdy nezazněla − a to ani teď po Charlottesville − explicitní podpora rasismu. Trump se sice u této čáry pohybuje velmi blízko, nicméně jeho vlastní území, jeho politické hřiště, je o něčem jiném. Je to území, které si pro sebe Trump jasně "vyklejmoval" hned po svém vstupu do kampaně v červnu 2015. Je to území, kde v loňských stranických primárkách přehrál všechny své republikánské soupeře.

A kde pak ve finálním prezidentském souboji porazil Hillary Clintonovou.

Území bílého muže

A je to území amerického bílého muže, což je dnes v USA zároveň území ohroženého druhu. Ať už instinktivně či na základě dobře provedených průzkumů (a nejspíše šlo o kombinaci obojího), Trump přesně zacílil na problém, který jeho političtí soupeři tak silně nevnímali nebo vůbec neviděli. Ale věděli o něm například sociologové, konkrétně třeba už výše citovaná profesorka Jennifer Richesonová.

V posledních letech se věnovala výzkumu, jak bílí Američané vnímají skutečnost, že přibližně v horizontu třiceti let (podle současných odhadů americké organizace Pew Research Center do roku 2048) se ve své zemi stanou menšinou.

V důsledku demografického vývoje a imigrace do USA příslušníci současných minorit − Afroameričané, Hispánci, Asijci a další − v americké společnosti dohromady přečíslí bělochy. A zjištění profesorky Richesonové vlastně není vůbec překvapivé. Bílí Američané pozorují rychlost a charakter změn, kterými prochází celá společnost, "s nejistotou a obavami" a zároveň to v nich "implicitně posiluje negativní rasové postoje".

Což také přesně slyšíte, když mluvíte s Trumpovými voliči. Uprostřed dělnického Ohia, kde prakticky žádní přistěhovalci z Mexika nejsou, může znít dost zvláštně, když vám bílý elektrikář tvrdí, že Mexičané ničí Ameriku.

Jakkoliv ale může být tento názor iracionální, a pro mnohé spíše převzatý z doslechu, pocit ohrožení je uvnitř bílé Ameriky reálný.

Donald Trump tento pocit bílé Ameriky využil, když navíc zacílil na její nejzranitelnější segment. Na bílé muže s nižším vzděláním, kteří jsou zaprvé přesvědčeni, že přistěhovalci a příslušníci menšin je okrádají o dobrá pracovní místa, a mohou tak za jejich vesměs svízelnou ekonomickou situaci. A zadruhé, a ještě podstatněji, tito bílí muži nevěřícně a do nástupu Trumpa s pocitem bezmoci sledovali, jak se jejich země mění i kulturně.

Cizincem ve vlastní zemi

Podle průzkumu zveřejněného v květnu organizací Public Relations Research Institute (PRRI) a Atlantic Council nebyla pro tvrdé jádro Trumpovy vítězné voličské koalice − tedy pro bílé, méně vzdělané muže − v loňských volbách zcela rozhodujícím tématem ekonomika, přestože Trump sliboval návrat pracovních míst do výrobní sféry. Analýza tvrdí, že určujícím prvkem, proč ho bílí pracující muži volili, byl "pocit kulturního vykořenění a potřeba ochrany jejich kultury, spíše než ekonomická nepohoda".

Takřka polovina dotázaných, bílých pracujících Američanů souhlasí s tvrzením, že "věci se změnily tak rychle, že se často ve své zemi cítím jako cizinec". Přes 60 procent je přesvědčeno, že imigrantů je příliš moc, že mění Ameriku k horšímu.

A více než polovina (52 procent) má za to, že diskriminace bílých je v USA v současnosti přinejmenším stejně vážným problémem jako diskriminace Afroameričanů.

Nechte nám aspoň památníky

Mnohé z toho už bylo popsáno během Trumpova překvapivého vzestupu v prezidentské kampani a ještě intenzivněji po jeho vítězství ve volbách. Ale právě v souvislosti se současnou debatou po událostech v Charlottesville to znovu rezonuje.

Rasisté a neonacisté přijeli do města bránit sochu generála Roberta Leea, kterou se tamní radnice rozhodla odstranit.

Pro rasisty je Lee, který v občanské válce vedl jižanskou armádu Konfederace, hrdinou. Jižanské relikvie jsou jejich fetišem.

Jenže když prezident Trump mluvil o "very fine people", neměl na mysli vyložené rasisty.

Ale své bílé ohrožené muže, kteří sice možná žijí někde daleko na severu, v Michiganu, v Pensylvánii či v Ohiu, ale kteří se symbolů Konfederace drží jako jedné z kotev "staré dobré Ameriky". Je to sice opět trochu mimo, trochu iracionální, protože návrat o sto let zpět by asi nechtěli. Jenže strach a nejistota vedou k věcně nepřesným a více emotivním postojům.

Donald Trump v Charlottesville nemluvil k rasistům. I jako prezident se však stále snaží hrát na tu samou vítěznou kartu, která jej vynesla do Bílého domu.

Na svoji bílou voličskou základnu, na její obavy z imigrace a ze společenských změn, které jim berou rodnou zemi pod nohama, na jejich pocit melancholie, že dříve byl život v jejich Americe, v někdejší zemi převládající, sdílené bílé identity, o tolik lepší.

Trump, ochránce bílých

Důležitější než slova mohou být Trumpova konkrétní výkonná opatření, kterými vychází svým voličům vstříc. Jako je v prvé řadě nejen jeho tažení proti ilegálním imigrantům, ale záměr obecně výrazně omezit počet přistěhovalců, kteří přicházejí do USA. Čerstvý návrh zákona republikánských senátorů, který Trump zaštítil, předpokládá snížení současných počtů legálních imigrantů na polovinu.

Přehlédnout nelze ani nedávno ohlášený záměr amerického ministerstva spravedlnosti přezkoumat, zda takzvaná afirmativní akce, tedy pozitivní diskriminace menšin při vstupu na americké školy, už neporušuje práva bílé většiny.

Svými slovy v Charlottesville, svými legislativními návrhy, celým svým projevem a vystupováním, vším tím prezident Trump svým bílým voličům vzkazuje:

"Rozumím vašim obavám, poslali jste mě do Bílého domu, abych vás bránil, a přesně to hodlám dělat."

Trump nesjednocuje, ale dále rozděluje americkou společnost. Bílou nejistotu a zlobu, která jej vynesla do Bílého domu, však on sám nevymyslel, "pouze" využil. Zahrává si s ohněm, jeho jízda podél červené linie rasismu se mu může lehce vymknout z ruky.

Jenže "studená občanská válka", jak narůstající pnutí v americké společnosti nazval jeden z amerických komentátorů, v USA bublala už před Trumpovým příchodem.