Washington rozhodně není tak malé město, aby se tam všichni znali. A Norman Eisen, bývalý americký velvyslanec v České republice, zase není tvář z titulních stránek amerických novin. Přesto se během hodinového rozhovoru na zahrádce řeckého bistra na Dupont Circle u našeho stolu zastaví pár náhodných kolemjdoucích. "Díky, rád se na vás dívám, dobrá práce," říká jeden z nich, když si s Eisenem potřese rukou.

"Pravidelně jsem teď na CNN," vysvětluje Norman Eisen. Než přišel v lednu 2011 do Prahy, dohlížel v tehdejším Bílém domě prezidenta Baracka Obamy jako "etický car" na to, aby se státní úředníci nedostávali, například kvůli svým předchozím aktivitám v soukromé sféře, do konfliktu zájmů. Což za současného prezidenta Donalda Trumpa, jehož působení v úřadě by šlo popsat sloganem "podniká celá rodina", zní jako černý humor.

A Norman Eisen, vystudovaný právník, který navíc ve Washingtonu v roce 2001 založil a až do svého nástupu k Obamovi vedl neziskovou společnost CREW sledující zdroje a toky peněz v americké politice, je teď americkými médii pravidelně dotazován, zda to či ono počínání Trumpova týmu už není nejen za čárou etiky, ale možná i zákona.

"Garantuji vám, že někdo půjde do vězení," předpovídal Norman Eisen během našeho setkání na konci září, s měsíčním předstihem, než se tak skutečně stalo. Jenže praní špinavých peněz či nepřiznané příjmy z lobbingu pro Viktora Janukovyče, za což je od minulého týdne v domácím vězení pod dozorem FBI šéf Trumpovy loňské prezidentské kampaně Paul Manafort, nebyly hlavním tématem, kvůli němuž jsme se sešli.

Poslední palác Evropy

Nebyla jím žhavá současnost, ale historie 20. století. A nebyl jím Washington, ale Praha. A zcela konkrétně místo, kde Norman Eisen jako velvyslanec strávil bezmála čtyři roky života. Místo, kterému následně po návratu do USA věnoval další více než dva roky práce. O Petschkově vile v pražském Bubenči, která je od roku 1945 rezidencí amerických velvyslanců a velvyslankyň v Československu a později v Česku, napsal Eisen knihu.

"Je to 20. století viděno skrze okna toho obdivuhodného domu," říká Norman Eisen o díle, jehož rukopis by měl teď na podzim odevzdat do redakce Crown Publishing a které by pak toto známé americké knižní nakladatelství, patřící pod ještě větší a známější Random House, mělo vydat příští rok na jaře pravděpodobně pod názvem The Last Palace.

Základní osu příběhu posledního paláce Evropy, jak Petschkovu vilu po své návštěvě v Praze pro časopis New Yorker v roce 1987 popsal John Updike, velvyslanec Eisen znal. Velkorysou stavbu, nejdražší vilu první republiky, nechal vystavět židovský bankéř a průmyslník Otto Petschek. V roce 1938, čtyři roky po jeho smrti, prchl zbytek rodiny − vdova Marta se čtyřmi dětmi − před nacisty do USA, aby se pak do Prahy natrvalo už nikdy nevrátil.

Jejich vila mezitím za války sloužila jako sídlo pražského velitele wehrmachtu, generála Rudolfa Toussainta. Poté ji na konci války na pár dnů obsadili Rusové, po kterých přišlo velitelství Generálního štábu československé armády, až si vilu konečně na konci roku 1945 pronajal a o necelé tři roky později odkoupil do vlastnictví USA tehdejší americký velvyslanec v Praze Laurence Steinhardt.

"Moje matka po návratu z Osvětimi nějaký čas žila a pracovala v Karlových Varech a pobývala i v Praze," vysvětluje Norman Eisen, že k tomu, aby se o historii bývalého Československa zajímal mnohem více, nad rámec povinných znalostí amerického velvyslance v Česku, byl přímo rodinně predisponován.

Jeho matka Frieda pocházela ze slovenských Sobranců. "Z tamního štetlu," říká Eisen. A doplňuje, že s jeho otcem původem z Polska, který rovněž přežil Osvětim, se matka seznámila v Izraeli, odkud nadobro odešli do Los Angeles.

Hledání odpovědí

V Petschkově vile začal velvyslanci Eisenovi celý příběh domu a jeho obyvatel ožívat před očima.

Třeba když mu dlouhodobý majordomus rezidence Miroslav Černík ukázal, že na spodní straně jednoho ze stolků je dodnes "majetnický" otisk třetí říše, razítko s hákovým křížem.

"Skutečným iniciačním bodem ale bylo přátelství s Evou Petschkovou," vysvětluje Eisen. Dcera investora a původního majitele vily Otto Petschka během Eisenova pobytu v Praze rezidenci, tedy svůj rodný dům, opakovaně navštěvovala. "A já jsem zase nevynechal jedinou příležitost, když jsem byl v New Yorku, abych je navštívil u nich doma," říká velvyslanec.

Eva Petschková zemřela ve čtyřiadevadesáti letech v březnu 2014, půl roku předtím, než se Eisen vrátil zpět do USA. Děti Evy Petschkové ovšem chtěly vědět více.

"Ptaly se mě na historii domu, a já jsem neznal odpovědi. A tak jsem se vydal ty odpovědi najít," vysvětluje Eisen. Zpočátku to byl ale stále jen "časově náročný koníček". V jednu chvíli však prý pochopil, že "skutečně může odvyprávět úžasný příběh".

V rámci Eisenova současného zaměstnání ve washingtonském think-tanku Brookings Institution se navíc předpokládá, že budete publikovat. "Stejně jako když třeba učíte na univerzitě, musíte napsat knihu," vysvětluje Eisen. "A když už jsem v tom měl tolik práce, bylo najednou úplně jasné, o čem ta kniha bude."

Začala skutečná badatelská práce s výpravami do archivů. "V USA, v Evropě, na Blízkém východě, v Latinské Americe, kde také žila část Petschkovy rodiny, a nějaké materiály máme i z Austrálie," vypočítává Eisen. Šel i za těmi, kterým jejich rodiče či prarodiče zanechali očitá svědectví.

Odtajněné depeše

"Ukázalo se, že vnučka prvního poválečného velvyslance USA v Praze Steinhardta žije tady, několik mil od Washingtonu," líčí Eisen jedno z takových důležitých setkání, které se stalo nejen výpravou do "rodinné paměti", ale otevřením cesty k významným dobovým dokumentům.

V Kalifornii se obdobně spojil s rodinou Shirley Temple Blackové, která do Prahy přišla jako velvyslankyně USA v srpnu 1989, aby se stala přímým svědkem konce komunistického režimu.

"V Praze ale byla poprvé už dvacet let předtím, v roce 1968. A shodou okolností byla v samotný den invaze vojsk Varšavské smlouvy v Petschkově rezidenci," uvádí Eisen.

Právě tento pražský zážitek podle něho Shirley Temple Blackovou definitivně přesvědčil, aby opustila svět zábavy a šla do diplomacie.

Depeše, které ve zlomových podzimních týdnech konce roku 1989 proudily mezi americkou ambasádou v Praze a Washingtonem, vyšly v roce 2004 v knize s názvem Praha−Washington−Praha.

"Já bych k tomu teď mohl vydat takřka celý druhý díl," vysvětluje Eisen, že americké ministerstvo zahraničí pro jeho knihu odtajnilo další, dosud nezveřejněné depeše a materiály.

"A myslím, že pro českou veřejnost to bude hodně zajímavé," dodává.

"Našel jsem ho, zavolal jsem mu a ukázalo se, že je to úžasný člověk. Jmenuje se Alexandr," líčí velvyslanec patrně ještě pozoruhodnější kapitolu svého pátrání. V Německu vyhledal vnuka generála Rudolfa Toussainta. "Řekl mi spoustu informací o svém dědovi. Dostal jsem k dispozici jeho poznámky o vyjednávání s Čechy na konci války," vypráví Eisen.

Podle jeho zjištění měl generál Toussaint kromě jiného osobní zásluhu na tom, že "uchránil všechny židovské artefakty v Petschkově vile". A ještě důležitější zjištění − podle Eisena generál Toussaint "od destrukce zachránil i Prahu".

Bude zajímavé, jak se s touto verzí srovnají čeští historikové.

Vždyť podle dosavadních pramenů nechal právě Toussaint jako velitel wehrmachtu v Praze podminovat mnohé pražské stavby a mosty. "Ale pátrali jsme v německých archivech a bylo to tak, pomohl zachránit Prahu," tvrdí Eisen. Generál Toussaint se podle něho kvůli tomu s pistolí v ruce postavil veliteli SS v protektorátu, generálovi Carlu von Pucklerovi.

Prostor pro vzpomínky

Když Norman Eisen sestavil celou knihu do čtyř bloků, rámovaných vždy jednou osobností − Otto Petschkem, generálem Toussaintem, velvyslancem Steinhardtem a Shirley Temple Blackovou −, seznal, že mu v knize něco podstatného schází.

"Jako když máte jídlo bez soli," popisuje Eisen problém, který mu však pomohl vyřešit editor, s nímž v nakladatelství Crown Publishing spolupracuje.

"Víte, co tomu chybí? Příběh obyčejného člověka, který všechny ty věci viděl od začátku až do konce," poradil Eisenovi editor. "A rovnou mi také řekl, kdo by to mohl být," líčí Eisen, jak se jeho matka stala "pátou, určující postavou" celé knihy. Ona sama se do Prahy nikdy nevrátila. Pokročilý věk jí to neumožnil ani v době, kde zde byl její syn americkým velvyslancem, před pěti lety zemřela v Los Angeles.

Po matce ale Eisenovi zbyl "celý pokoj dopisů, poznámek, fotografií". "A jak ráda říkala svým přátelům: Nás nacisté deportovali v dobytčácích a můj syn přilétl zpět v Air Force One," vypráví Eisen, který Prahu skutečně poprvé navštívil na jaře 2010 s Barackem Obamou na palubě jeho prezidentského speciálu.

Sběr materiálu je prakticky hotov, přichází čas editování, přepisování, ověřování fakt. "Kdyby ale někdo z Česka chtěl dodat vzpomínku, informaci, dokument, ať napíše," říká Norman Eisen, když si na konci rozhovoru vyměňujeme vizitky. Petschkova vila v Praze-Bubenči je podle Eisena "půdorysem, na kterém lze popsat určující události 20. století".

A pokud by tedy opravdu někdo chtěl a měl čím do mozaiky uvnitř tohoto půdorysu přispět, informace lze zaslat na e-mail: norman.eisen@gmail.com.

jarvis_5a030b63498e089685c0e202.jpeg
Někdejšího velvyslance USA v Praze Normana Eisena nenechal příběh Petschkovy vily chladným.
Foto: Archiv HN – Filip Singer