Přesně před rokem jsem na tuto stránku napsal deset důvodů, proč milovat Česko. Všechny jste mi poradili vy, čtenáři. Letos jsem se na vás obrátil s opačným dotazem. Jaké jsou důvody, proč je žít v Česku hrozné? A ano, šlo o trik, protože jsem byl od začátku rozhodnutý tyto důvody rozmetat a smést ze stolu. Vždyť jsou tu svátky lásky a klidu! Takže se pohodlně posaďte, přineste si mísu s cukrovím a pojďme se sami sebe zeptat: Proč je hrozné žít v Česku?
"Máme strašného prezidenta."
Loni v prosinci, pár týdnů po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, komik Bill Burr v pořadu Conana O'Briena řekl frustrovaným americkým liberálům: "Chápu, měli jste rádi Obamu. Ale zavolal vám někdy za těch osm let? Udělal vám někdy sendvič? Ne, ten jste si dělali vy. A budete si ho dělat dál. Budete v pohodě."
Vím, je to trochu povrchní a laciné, ale v principu to platí. Na Ameriku a díky bohu i na Česko, které už není křehkou posttotalitní demokracií. Pět let Miloše Zemana jsme přežili. A byť to neradi slyšíme, v případě potřeby přežijeme i dalších pět let. Chápu nostalgii po Václavu Havlovi, byl originálním a zajímavým politikem světového formátu. Ale pro spoustu lidí přestal být konkrétní historickou figurou s klady i zápory, stal se jakýmsi univerzálním konceptem vlastního sebedojímání.
Ano, bylo by dnes zajímavé u spousty věcí vědět, "co by na to řekl Havel", ale je naivní si myslet, že by to tyto věci nějak zázračně změnilo nebo vyřešilo.
Ono se tak nedělo ani v době, kdy byl prezidentem. Roky 1990 až 2002 nebyly érou, kdy vítězila pravda a láska. Spíš naopak. Možná jsme byli trpělivější, protože jsme se nacházeli teprve na startu dlouhé, dnes by se řeklo nekončící cesty k vytoužené demokracii a prosperitě (ne nutně v tomto pořadí). Ale nebyla to žádná zlatá léta, to opravdu ne.
Pro náš dobrý pocit a z estetických důvodů bylo nepochybně prima mít za hlavu státu někoho jako Václava Havla. Ale zavolal vám za těch dvanáct let, kdy byl prezident? Pozval vás v centru Prahy na trdelník? Nemyslím si.
"Žije tu moc blbců. A blbci vždycky zvolí někoho jako Babiše nebo Okamuru."
Každý sedmý člověk v této zemi je dementní nebo alkoholik, zhruba polovina lidí má podprůměrnou inteligenci. Pamatujete si, kdo napsal tato slova? Byl to někdy v polovině devadesátých let Miloš Zeman.
Dnes ta slova citujeme, když chceme poukázat na elektorát, který volí jeho. Nebo populisty, xenofoby či kohokoli dalšího, s kým nesouhlasíme. Neznám počet dementních lidí, ani nevím, jaká je definice demence, ale lze souhlasit, že zhruba polovina lidí je podprůměrně inteligentní.
Intelekt je v populaci rozdělen rovnoměrně a Gaussova křivka je krásný, byť někdy denervující kopeček. Říp, nezdá se vám někdy?
Na druhou stranu averzi "chytrých" vůči "blbým" tak úplně nechápu. Zaprvé proto, že my nikdy stoprocentně nevíme, na které straně Gaussovy křivky jsme. Evoluce vytvořila krásné obranné mechanismy, které blbcům nedovolují uvědomit si, že jsou blbí. Není vyloučeno, že část těch, kteří nadávají na blbce, jsou ve skutečnosti sami blbci.
Ale i kdyby nebyli, proč na blbce nadávají? Když jsem chytrý, mám před blbcem náskok. Nepřipraví mě o lépe placené místo, nepřechytračí mě v byznysu ani soukromém životě. Jsem přece chytřejší, nebo ne? Může mě štvát, že blbci volí lidi jako Babiše nebo Okamuru. Jsou to přece populisté! Pardon, ale stejnou šanci jako chytrý Babiš nebo chytrý Okamura jsme měli i my, "chytří". A mohli jsme "blbce" získat pro své ideje a pro své programy.
Averze k blbcům prozrazuje něco jiného, co nás asi rozčiluje víc než Okamura a Babiš. Možná nejsme o tolik chytřejší, jak jsme si mysleli.
"V porovnání s Němci nebo Rakušáky máme holé zadky, ach jo."
Jsem z generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků, kteří v roce 1990 měli velké plány. Dohonit Rakušany za pět let a Němce za deset. Tak jsme to říkali nahlas. V duchu jsme si mysleli, že to bude nejspíš o něco dřív. Pravda je taková, že Rakušany a Němce možná nedohoníme nikdy.
Lépe řečeno to je první část pravdy. Druhá část pravdy je, že je to jedno, protože se i beztak máme dobře.
Žijeme v blahobytu a pohodě. To není subjektivní pocit slušně placeného novináře. To je fakt, který lze docela dobře podpořit exaktně a čísly. EU sleduje statistická data všech členských států a je docela poučné si v nich sem tam zalistovat. V zásadě se dá říct, že ve většině statistik nějak "vyčíslujících" prosperitu se umísťujeme v oblasti průměru nebo lehce nad průměrem.
EU sleduje spoustu více či méně podivuhodných věcí, například schopnost jet aspoň jednou ročně na týdenní dovolenou mimo domov, koupit si nový nábytek nebo nové oblečení (když ty staré dosloužily), mít auto, mít doma teplo atd. Skoro vždy nás porážejí evropští premianti, tedy skandinávské země, Benelux, Německo, Rakousko, někdy Francie a Británie.
Z východoevropských a středoevropských zemí nás s výjimkou Slovinska nějaký stát trumfne jen výjimečně.
Máme nejnižší nezaměstnanost a nadprůměrný ekonomický růst. V žebříčku zemí s nejmenším počtem "materiálně a sociálně vyloučených" lidí jsme osmí v Evropě, procento "materiálně vyloučených dětí" máme čtvrté nejnižší. Pokud jde o výdaje na vědu a výzkum, na školství a na zdravotnictví, patříme k průměrným nebo lehce nadprůměrným zemím.
Jistěže to neříká, zda tyto peníze vynakládáme rozumně a správně, ale minimálně nelze říct, že tyto oblasti jsou u nás ve srovnání s evropskými zeměmi podfinancované.
Nezlobte se, ale mně to stačí.
"Nemáme vkus a úroveň. Praha je pořád takový buranov plný lidí bez rozletu."
Praha je na 69. místě žebříčku velkoměst, který podle kvality života sestavuje společnost Mercer. Mimochodem, první je už osm let za sebou nedaleká Vídeň. Být na konci sedmé desítky není nic moc, byť je to ve čtvrtině pelotonu. Ale Praha má na víc, to se shodneme. Podobně jako Vídeň máme nadprůměrnou hromadnou dopravu, na druhou stranu stále úděsné taxikáře. Máme spoustu slušných restaurací, ale také řadu podniků, kde se turisté obírají jako na běžícím pásu. A tak dále.
V mnoha ohledech jsme daleko, daleko za podobnou Vídní. A jména českého původu na vývěsních štítech obchodů či restaurací nám to dělají ještě těžší. Ale na druhou stranu je pravda i to, že Praha už není buranov. Jsme civilizovaným městem. Předložím dva důkazy, které si většina obyvatel neuvědomuje. Jsou to zdánlivé detaily, na které si rychle zvyknete.
Totiž: na přechodu dostanete přednost a na chodníku nešlápnete do psích výkalů.
K tomu prvnímu: Přednost na přechodu si nemusíme vynucovat teatrálním máváním a naznačením skoku do vozovky. I řidič za volantem velkého SUV, který poslouchá "hity sedmdesátých a osmdesátých let", má vyholenou hlavu a tlustý zátylek, normálně zastaví a nechá vás přejít. A většina z chodců se mu odvděčí tím, že nepůjdou vyzývavě pomalu, ale možná i symbolicky popoběhnou. Neříkejte, že to je maličkost, a vzpomeňte si, co se dělo na přechodech ve "zlatých devadesátých".
A k tomu druhému: Praha je jedno z měst s největším počtem psů na obyvatele na světě. Ještě před několika lety jste v některých pražských čtvrtích, třeba na Vinohradech nebo na Starém Městě, prostě nemohli jít po chodníku, aniž byste šlápli do psích výkalů.
Dneska je to mnohem, mnohem lepší. Ve městě se objevily stojany s pytlíky a − což je ta překvapivá, a o to víc potěšující změna − lidé je používají.
Lidi na chodnících i v parcích po svých psech sbírají výkaly. Nechtěl bych být mimozemšťan, který lidi běhající s pytlíky za psy pozoruje a musí pro své nadřízené analyzovat, který živočišný druh na Zemi je ten nejinteligentnější.
Ale pro člověka chodícího po městě je to fajn.
"Máme hroznou povahu."
Každou chvíli to někde slyším. Naposled například tento týden tweetoval Miroslav Kalousek něco o "typické české předposranosti". Nevím, co je typické, ale pokud něco, tak sebemrskačství.
Podezíráme se ze všeho. Z xenofobie, rasismu, závistivosti, malosti a dalších desítek všech možných slabostí.
Samozřejmě je to všechno pravda. Protože jsou to univerzální lidské slabosti. Některých se nám dostává víc, jiných méně. Máme dva národní hrdiny, oba fiktivní, a jeden byl tak blbý, až byl vlastně chytrý (Švejk), a druhý tak chytrý, až byl blbý (Cimrman). Slováci nás vidí zase jako brouky Pytlíky, kteří všemu rozumí, ale nic neudělají pořádně.
Nevím, zda existuje něco jako národní povaha. Dost možná ano. Ne povaha, ale určitý vzorec myšlení a pohledu na svět. Ten formují dějiny. Český sen není snem v pravém slova smyslu. Základním vzorcem je ironie. Nebereme nikoho a nic vážně. Je to denervující. Ale když zjistíte, že nebereme vážně ani sebe, není to zase tak špatné.
Už jsem o tom psal loni, dovolím si tedy výjimečně − když jsou ty Vánoce − odcitovat po roce sám sebe: "Nejsme urputní vlastenci, ale držíme si svou národní důstojnost. Umíme se navzájem poplivat, ale bereme to jako takovou povinnou hygienu. Netuším, jestli v jiných jazycích existuje pro soubor nejodpudivějších vlastností slovo odvozené od jména národa, jako třeba ,poláčkovství', ,němečkovství' nebo třeba ,američánkovství', ale troufám si tipovat, že jsme s ,čecháčkovstvím' ojedinělí. Na druhou stranu, v tom slově je určitá titěrnost, až roztomilost, takže ani nemůže být cíleně zlé."
Hezké svátky!
