Goscinny & Sempé či Uderzo. Jodorowsky & Moebius. Kdo by je neznal, nebo alespoň jejich kreslené příběhy. V poslední době je však na francouzské komiksové scéně slyšet o další výrazné autorské dvojici. Catel & Bocquet.

Před deseti lety přišli s příběhem modelky Kiki z Montparnassu, jež okouzlila po první světové válce řadu umělců žijících v Paříži. Posléze v komiksových kulisách oživili spisovatelku Olympe de Gougesovou, jež se odvážila za Francouzské revoluce požadovat volební právo pro ženy. A do třetice Josephine Bakerová, nahá afroamerická tanečnice, která ve 30. letech dobyla Paříž.

Co kniha, to silný "ženský" příběh, což samozřejmě není náhoda. Catel Mullerová a José-Louis Bocquet se však stejně nad první otázkou pozastaví.

"Proč si vybíráme příběhy výjimečných žen? Asi proto, že jsem žena. A žen nikdy není dost!" zasměje se pak Catel. "Proč se na to vůbec ptáte? Kdyby to byly knihy o mužích, neptala byste se, proč zrovna o mužích, že. Už v tom je ta situace lehce bizarní. Žen je na zeměkouli přesně tolik jako mužů, celá polovina lidstva, ale kdybychom si dali práci a spočítali to, určitě není polovina všech románových hrdinů rodu ženského."

Catel Mullerová (54)

Vystudovala Vysokou školu dekorativního umění ve Štrasburku a zaujala nejprve ilustracemi dětských knížek pro přední francouzská nakladatelství. Od roku 2000 kreslí často pro dospělé, a to především komiksy. Její série Lucie je – bez přehánění – průkopnická, ve francouzském tradičním komiksu totiž otevřela "ženskou kapitolu". Za příběhy zajímavých historických osobností, jako byly Edith Piaf či Olympe de Bouge, obdržela Catel Mullerová řadu ocenění.

Ta tečka v jejím podání připomíná spíš vykřičník. Ale už nic nezdůrazňuje, nehrotí. Bere do ruky pero a načrtne na úvodní stránku knihy, kterou jsem jí přinesla k podpisu, místo věnování tvář Josephine Bakerové se siluetou Eiffelovky v pozadí. Z kabelky vzápětí vyloví miniaturní paletu s barvami. A tak mi nezbude než se s dalšími otázkami obracet na autora scénáře.

Jak jste se vůbec vy dva dali dohromady?

Býval jsem kdysi novinář, pak jsem se zaměřil na větší formáty − autobiografie, romány a občas jsem si dopřál scénář ke komiksu, zvláště v 80. letech. Ale v 90. letech jsem s komiksy přestal, přišlo mi, že ta forma už nemá kam se vyvíjet. Můj pohled se změnil až v momentě, kdy jsem potkal Catel. To bylo asi před 15 lety.

V čem je jiná?

Za prvé − je žena a kreslí komiksy. Ve Francii ojedinělý úkaz. Je navíc osobitá, ještě než jsme se poznali, měl jsem velmi rád jednu její komiksovou postavičku, která reflektovala současnost s notnou dávkou humoru a nadhledu. Byl to nový tón v komiksu, objevný. Napsal jsem o něm článek do novin, sešel jsem se proto i s autorkou − a zrodilo se přátelství. Zjistili jsme, že máme nejen podobný pohled na svět, ale skoro stejné knihovny, Catel měla i moje knížky a já zase její, prostě záhy bylo jasné, že spolu chceme pracovat.

To jste mi ale úplně neodpověděl na otázku, v čem je Catel jiná než ostatní tvůrci komiksů. Kromě toho, že je žena.

Komiksy ve Francii píšou a kreslí většinou muži − a pro muže. Nebo pro chlapce. To je tradice, rutina, skoro bych řekl povinná pravidla hry. Catel na ně kašle. Vidí to jinak, má jiné vyjadřovací prostředky. A mě začala lákat představa, že budu moct vyprávět příběhy očima ženy. A protože jsem měl vedle sebe Catel, nemusel jsem se bát, že bych šlápl vedle. Uhlídá mě.

Vaše společná cesta, mohu-li to tak nazvat, je také zvláštní tím, že jste do komiksu převedli reálné příběhy. Žádné science fiction nebo fantasy, ale historické události. To předpokládá poměrně náročnou přípravu, ne?

Ano, dlouho děláme rešerše, studujeme historické zdroje, knihy, noviny. Pak já napíšu první verzi scénáře, kterou Catel připomínkuje. Ne že by opravovala chyby, za historickou správnost ručím já, ale spíš do textu vkládá ženský pohled na svět.

Co si mám pod tím představit?

Třeba u Josephine Bakerové jsem pominul okolnosti, za nichž přišla o možnost mít vlastní dítě, a Catel mě na to upozornila. Takže jsme vložili další sekvenci. Podobně jsme víc rozvedli tyto otázky i u Kiki, která se v jistém bodu také musela rozhodovat mezi rodinným životem a svobodou.

jarvis_5b0fe954498ef1cc077060df.jpeg
 
Komiks: Catel

Řekla bych, že otázka osobní svobody, nebo spíše nezávislosti, je přítomná ve všech vašich příbězích.

Přesně tak. Například Kiki žila v době a prostředí, kde si mohla připadat − stejně jako umělci, kterým stála modelem − svobodná, ale ve skutečnosti tehdejší společnost byla buržoazní, sešněrovaná řadou předsudků a ona, když se jim odmítla podrobit a jen si tak "plula", tančila a zpívala, nakonec musela tvrdě zaplatit. Na sklonku života zůstala chudá a opuštěná. Stejná pohroma se postupně snesla i na hlavu Josephine Bakerové. Svedla bitvu o osobní nezávislost, pak o rovnoprávnost ras, což dovedla až tak daleko, že adoptovala 12 dětí rozličných národností z celého světa, ale neubránila se osobnímu ponížení a bankrotu.

Zbývá vám ještě 50 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se