Napětí v Ústí nad Labem. Město chce skoncovat s obchodem s chudobou, Romy bez peněz ale nikdo jiný neubytuje

Na podlouhlém centrálním náměstí v Ústí nad Labem slibuje z předčasného plakátu ke vzdáleným podzimním volbám usměvavý náměstek primátorky Jiří Madar "bezpečnější Ústí pro všechny" a připomíná, že se svou stranou UFO (Ústecké fórum občanů) už teď "zamezuje přílivu nepřizpůsobivých občanů" a "snižuje počty sociálních ubytoven". O kousek dál na boční straně domu v těsném sousedství kasina svítí do náměstí obří plakát místní nejsilnější realitní kanceláře CPI – u fotografie rozesmátých rodičů s dvěma dětmi hlásá: "Vy bydlíte, my se staráme."

Tyhle dva plakátové vjemy v současném Ústí splývají do výbušné reality: politici, kteří v šifře hesla slibují lidem, že je ochrání před sousedstvím Romů, a realitka, která právě zrušila dvě své ubytovny plné romských občanů ve finanční nouzi a v jejíchž běžných bytech po městě i v okolí mohou uspět jen lidé zajištění, tedy vesměs podobně bledí, jako je šťastná rodina na plakátě.

Zrušením dvou ubytoven se tak bez jisté střechy nad hlavou v Ústí od posledního červnového dne ocitá 209 lidí, mezi nimi 82 dětí. A tentokrát je to jiné než v podobných případech z minula. Lidé hledající nové přístřeší žijí ve městě, které nedávno označilo lokality dosud příznivé k bydlení rodin v nouzi za místa, kde nemají nově příchozí nárok na státní doplatek dorovnávající účty za bydlení, takže lidem bez dostatku peněz tato místa fakticky uzavřelo. Bezdoplatkové bydlení hodlá navíc Ústí brzy vyhlásit na celém svém území a chystají se k tomu i ostatní města v okolí – v obavě, že pokud to neudělají, zaměří se zájem sociálně slabých a odjinud vyhnaných českých Romů na ně.

A je to jiné ještě v jednom podstatném ohledu – ve vyhlídkách pro většinovou společnost. K dalším restrikcím v dávkovém systému týkajícím se bydlení se chystá stát. Ještě tento měsíc bude vláda schvalovat nové zákony, které mohou snížit šance českých obyvatel žít v poklidu a bez napětí se svou největší menšinou, protože ta nebude mít kde a za co bydlet. Zmizet ovšem nemá kam.

Začít krást

Před ubytovnou v Klíšské ulici, v níž může už jen do konce měsíce žít 49 dospělých a 40 dětí, nečeká na novináře zrovna přátelské přijetí. "Chodíte tak za námi všude už 20 let, každý si zapíše, jak žijí Romové, řekne, že je to hrozný, a jde pryč, články se píšou, a co z toho, vy z psaní o nás máte výplatu, my nevíme, co dál," burácí jeden z obyvatel ubytovny, představující se jako Adam. Pak se rozvine hlučná debata s dalšími dospělými obyvateli ubytovny, kolem pobíhají děti, občas zbystří a pozorují naštvané rodiče a sousedy. Třeba když se slzami v očích vyhrožují, že když je nikde nechtějí, nezbude jim než poslední den zajištěného bydlení vylézt na střechu a skočit. "Nebo co máme dělat? Koupit si stan a jít s dětmi do lesa? Začít krást? K tomu nás nutíte? Abychom dělali, co si o nás stejně už myslíte? Když nás nemůžete strčit do pytle jako tchoře a utopit, máme to udělat za vás?" mračí se Josef Duna, ústecký rodák, mezi sousedy známý tím, že má řidičák skupiny B, takže by případně mohl pracovat jako řidič, ale nepracuje, protože, jak říká, ho jako řidiče nikde nechtěli. "Nepůjdu dělat za deset tisíc, když platím za bydlení 12 tisíc, nic lepšího bych tady nesehnal, raději chodím po brigádách."

Adamovo strohé shrnutí situace, že český stát už přes 20 let hledá, jak řešit soužití největší české menšiny se zbytkem společnosti, a pořád se nikam neposouvá, je fakt. S nástupem každé vlády přicházejí odborníci a upozorňují, že je třeba výraznější sociální práce, že je třeba vymanit ze stereotypních návyků děti žijící ve vyloučených lokalitách, že je nutné pro klid ve společnosti zřídit fungující systém sociálního bydlení, protože sociálně vyloučené lokality s lidmi žijícími nedůstojně a pod hrozbou exekucí jen vyvolávají napětí mezi menšinou a většinou, rodí extremismus a nepokoje a všechno půjde k horšímu a uvíznou v tom další generace. Odborná varování se postupně přetavují v plán, který se však s odchodem vlády po volbách strčí do šuplíku a koloběh začne nanovo.

Obyvatelé ubytovny v Klíšské mají už nervy napnuté k prasknutí: od chvíle, kdy se od úřadu dozvěděli, že ve své situaci bez peněz a bez úspor musí urychleně pryč a že si to mají nějak zařídit sami, že město jim jiné prostory nenabídne, uplynuly zhruba dva týdny. Stavují se tu za nimi sociální terénní pracovníci a dostali už od nich i seznam ubytoven, na kterých se mají poptat: jsou to adresy vesměs v jiných městech, není u nich telefonní číslo a nejde dopředu určit, zda náhodou už nejsou také v bezdoplatkových zónách, takže by tam na placení za střechu nad hlavou zkrátka nedosáhli. Rezidenti z Klíšské pobírají dnes od státu část peněz na bydlení v podobě doplatku doručovaného rovnou správci ubytovny, bez toho by nezvládli nájem zaplatit. Kromě sociálních pracovníků města za lidmi do rušených ubytoven chodí i lidé z Člověka v tísni, organizace Kleja a Romano jasnica, a všichni půjčují klientům své mobily, případně sami volají ubytovatelům, ale zatím to moc úspěchů nenese – rodiny se čtyřmi, pěti i šesti dětmi útočiště hledají těžko.

U druhé rušené ubytovny v majetku společnosti CPI panuje také truchlivá nálada: je to ubytovna, která podle všech měřítek důstojnosti dávno neměla existovat, lidé zde mají na každém patře jednu kuchyňku, kterou správce v 19 hodin večer zamkne, aby vařením na další den nespotřebovávali energii, teplá voda ve společných sprchách teče jen dvě hodiny dopoledne a dvě večer a návštěvu si sem obyvatel může přivést jen do 17 hodin poté, co se legitimuje vrátnému. Někteří nájemníci tu žijí i deset dvanáct let.

Dana Gorolová je na tom ze všech lidí v domě nejspíš nejlépe – pětatřicetiletá žena má v pěstounské péči svou pětiletou neteř Martinu, její matka někam zmizela, když byla miminko, a otec se o dvouměsíční dcerku neuměl sám postarat. Jako pěstounka má státní plat 13,5 tisíce, bydlení v ubytovně ji přijde na sedm tisíc (větší rodiny platí za jednu místnost a energie až 12 tisíc – respektive úřad, který posílá část peněz rovnou správci ubytovny), takže jí zbývá, jak říká, dost na to, aby zaplatila měsíčně tisícovku na přípravnou třídu – za obědy – před nástupem Martiny do školy a ještě spoří děvčátku 500 korun měsíčně na úrazové pojištění. "Řekli mi ze sociálky, že když hledám byt, mám hned v úvodu říct, že jsem státní zaměstnanec. Obvolala jsem už osm bytů a pořád nic, a to hledám i v Mostě i v Teplicích," líčí Dana Gorolová. "Vůbec nevím, co budu dělat," krčí rameny.

Proč právě naše město

V zasedačce magistrátu Ústí nad Labem sedí u stolu Lenka Jaremová, místní odbornice na sociální záležitosti, bývalá politička ODS, dnes kandidující za UFO v komunálních volbách. Pracuje na odboru sociálních služeb a je předsedkyní sociální komise, poradního orgánu radních města.

O tom, že by vystěhovávaní občané nedosáhli na kauci v případném novém bydlení, už město jednalo s úřadem práce, a ten je prý připraven posoudit žádosti lidí o vyplacení mimořádného příspěvku – pokud půjde o kauci ve výši obvyklé v místě, kam se stěhují, a ne o kauci vážící se k nestandardně nastavenému nájmu – trh s byty pro Romy je totiž v česku odlišný od trhu pro většinové občany. Zatímco ti bydlí na ústeckém sídlišti například za sedm tisíc korun za třípokojový byt, ubytovatelé, kteří ubytují sociálně vyloučené lidi, si nastavují nájemné a služby mnohem výš. Za dva pokoje kousek od ubytovny v Purkyňově ulici platí pětičlenná rodina se vším všudy 13 tisíc korun. Těmto poskytovatelům se říká obchodníci s chudobou – vědí totiž, že sociálně slabé Romy nikdo jiný na byt nevezme a že extrémně zvýšený nájem za chudáky doplatí stát. Ten ale právě teď hodlá z takového byznysu vystoupit chystaným zákonem, který zpřísní a zastropuje vyplácení příspěvků na bydlení, stejně jako sníží i doplatky na nouzové bydlení v ubytovnách. Jenže v tuto chvíli nikdo neví, kam lidé vystěhovaní z rušených ubytoven půjdou.