Vladařskému stylu prezidenta Emmanuela Macrona uštědřila letos v létě hluboké šrámy aféra Benalla, když se ukázalo, že jeden z jeho bodyguardů mimo běžné pracovní povinnosti úřadoval jako "mlátička" mezi policisty na prvomájové demonstraci. Aféra by možná zůstala epizodou, ale mlžení, vyčkávání a pozdní reakci Elysejského paláce už velká část veřejnosti dosud nakloněná mladému energickému prezidentovi nedokázala odpustit.

O to více se čekalo, s čím s koncem prázdnin prezident přijde. A ukazuje se, že ještě nedávno suverénní Macron už ne vždy dokáže určovat směr a tempo vývoje. Jako výbuch nálože působilo, když ministr pro ochranu životního prostředí, oblíbený Nicolas Hulot, v přímém přenosu rozhlasového interview ohlásil svou demisi. Stížnosti na to, že je se svými ekologickými návrhy ve vládě osamocen, navíc doprovodil rozvodově melodramatickým "Odcházím, protože už nemohu lhát".

Následující střídání v čele ministerstva sportu, kde šampionku v šermu nahradila plavecká medailistka, jen ve veřejnosti utvrdilo dojem rozklížené vlády. Pokud nebudou následovat další rezignace, má prezident Macron stále ještě šanci ustát situaci, která je pro něj ve srovnání se začátkem jeho mandátu velmi nepříznivá. Nejenže je 59 procent Francouzů nespokojeno s výkonem svého prezidenta, ale nespokojenci se nyní rekrutují z celého politického spektra, odprava doleva a i z řad těch, kteří mu loni na jaře odevzdali hlas v očekávání, že rychlé reformy přinesou rychlé změny. Nezaměstnanost sice klesla pod deset procent, ale i mnozí z těch, kdo loni dali před tradiční levicí přednost Macronovi, mají dnes dojem, že se posunul příliš napravo. Prezident si u nich moc nepomohl, ani když si během návštěvy Dánska, kde si pochvaloval tamější pružný sociální model, postěžoval na "vzpurné Galy, kteří se brání změnám".

Když se prezidentům doma nedaří, mají k dispozici dvě možnosti − a Macron zkouší obě. Zaprvé spoléhá při prosazování dalších reforem na sílu vládní většiny v Národním shromáždění. Zadruhé se pokouší využít výsostného postavení hlavy francouzského státu v zahraniční politice. Tady se však jeho plány střetávají s posuny v evropských náladách. Původně předpokládal, že se mu před volbami do Evropského parlamentu v příštím roce podaří zmobilizovat Francouze, jako když loni přesvědčivě porazil populistickou protiimigrantskou pravici v čele s Marine Le Penovou. Volby europoslanců ale mohou dopadnout podstatně jinak. Vůči politice Macronovy Francie, směřující k federalizaci Evropy, a jejímu přístupu k řešení migrace se dnes vymezují nejen maďarský premiér či polský prezident, ale zcela otevřeně také italský vicepremiér, ministr vnitra Matteo Salvini. A po nedělních volbách může přibýt i zástupce Švédska, kde má nemalé šance na vítězství protipřistěhovalecká strana Švédští demokraté. Vedle francouzského Jupitera, jak Macronovi přezdívají tamní média, se na evropské obloze ukazují jiné, temnější planety.