Každé město má své problémy, někde je ale umí lépe řešit. "Na rozdíl od vyspělých západních zemí u nás není vůle ke kompromisu a dialogu. V Nizozemsku pro to mají dokonce speciální, do češtiny nepřeložitelný výraz − polderen, což znamená právě takovou diskusi. Třetina jejich země je pod hladinou moře a oni se zkrátka musí domluvit. U nás vnímám spíše takové dílčí výkřiky," domnívá se architekt Pavel Hnilička, se kterým jsme mluvili o rozvoji Prahy, drahém bydlení v metropoli, vylidňování centra města i nedostatku zeleně. V rozhovoru se také podivuje nad tím, jak je možné, že současná primátorka Adriana Krnáčová tvrdí, že město má na účtu dostatek peněz, ale přitom nechá některé části Prahy chátrat.

Hodně se teď mluví o tom, že by se Praha měla zahustit, co si o tom myslíte?

Určitě by se měla zastavovat volná místa uvnitř města. Praha má řadu kolejišť a bývalých továrních hal, které jsou nevyužité, a bylo by dobré pro ně vytvořit urbanistické plány a město rozvíjet. Je to levnější z hlediska nákladů na veřejnou infrastrukturu než stavění do šířky. Rozhodně se ale nesmí zastavět parky.

Na druhou stranu vzato bychom měli vědět, co slovo zeleň vůbec označuje. Nedávno jsme se ženou byli na procházce. Šli jsme z Vypichu směrem na západ. Na mapě nás zajímaly zelené plochy, ale ta místa byla otřesná. Kráčeli jsme kousek nad nemocnicí Motol, kde by mohl být krásný park, ale není do něj přístup. Je plný odpadků a nikdo se o něj nestará. Pak se člověk dostane ještě o kus dál, do Řep. Tam je tak hezká krajina, různé rokle, ale opět se tam nenachází žádné pořádné cesty, jen navážky a nepořádek. Následuje upravený kus zeleně, ale pak chodec nemůže přejít přes Plzeňskou ulici, takže musí přebíhat přes tramvajové koleje, aby se dostal do takového zvláštního lesíka naproti. Takže předně musíme vymezit, co je a co není park, a o území se starat. Některá místa ještě domy unesou. K tomu slouží územní plán.

Pavel Hnilička, architekt

Narodil se v roce 1975 v Praze. Studoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze u prof. Lábuse a prof. Šrámkové a na ETH Zürich u prof. Eberleho.

Po absolvování praxe ve dvou ateliérech vede od roku 2003 vlastní ateliér Pavel Hnilička Architekti. Od roku 2003 spolupracuje s ateliérem Baumschlager Eberle.

Věnuje se návrhům a realizaci staveb, územním a regulačním plánům pro města a obce. Jedním z klíčových předmětů jeho zájmu je vztah teorie a praxe v navrhování.

Je autorem knihy Sídelní kaše – Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů, Ročenka České architektury 2009–2010, spoluautorem publikace Sub Urbs: krajina, sídla a lidé, Hustota a ekonomika měst a autorem řady článků o urbanismu a architektuře.

Je držitelem Grand Prix za architekturu za rok 2008 v kategorii nová stavba.

V letech 2007–2010 vyučoval na Fakultě architektury ČVUT na ústavu urbanismu.

Mezi roky 2012 a 2014 vedl přípravu nových pražských stavebních předpisů na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, které byly v roce 2016 oceněny Českou cenou architektury za mimořádný přínos v oboru.

Od roku 2014 až do dubna 2018 byl místopředsedou České komory architektů.

A čí je to chyba, že to je v takovém stavu? Politické reprezentace, obyvatel, investorů?

Tu hlavní a nejdůležitější roli nese politická reprezentace. Správu města mají na starosti komunální politici, kteří mají udávat tón a směr. Město musí plánovat a řídit. V 90. letech přišla Klausova vize volné ruky trhu, která všechno zabezpečí. Ale ta nefunguje. Kvalitní města, jako jsou Vídeň, Mnichov, Berlín či Amsterdam, mají svoje plánování pevně v rukou. U nás zásadně chybí práce s menším měřítkem, myslím tím navrhování ulic, náměstí a práce s prostorem. Například Vídeň má ve svém stavebním řádu napsáno, že územní plán nezakládá žádné právní nároky na jednotlivé stavebníky. Plán je samozřejmě platný, ale nároky a závazky běžných stavebníků definuje podrobnější regulační plán. Územní plán je závazný pro státní správu a samosprávu a podobně jako u nás pracuje s plochami. Je však jednodušší, má plochy pro bydlení, průmysl, smíšené plochy, parky a podobně. Regulační plán je podrobnější − stanoví uliční a stavební čáry, výšku budov a strukturu zástavby. Dále může obsahovat další upřesňující kritéria. Tím, že je konkrétní v objemové regulaci, je také přesnější z hlediska pravidel pro výstavbu.

O to se teď Praha snaží novým Metropolitním územním plánem.

Ano, ale jen do určité míry. Nejde do detailu. Neurčuje uliční a stavební regulační čáry.

Co se přesně musí stanovit na územních plánech?

Kde se staví a kde ne. Kde mají být domy, kde parky, kde ulice. Je užitečné určit kapacity a pravidla pro tvorbu veřejných prostranství, koneckonců na Institutu rozvoje hlavního města Prahy vznikla řada velmi dobrých dokumentů, mezi nimi například manuál veřejných prostranství. Ale musí se to spojit s investicemi. Jednou jsem byl v Praze na konferenci, kde byli zahraniční plánovači z Osla, Mnichova či Berlína, a primátorka Krnáčová otevřeně říkala, že má strašně moc peněz na účtu, ale nemá projekty. To je přece pro město ostuda.

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • Měla by Praha sama vypisovat soutěže a přicházet s jednotlivými projekty, jako je to jinde ve světě?
  • Je reálné, aby v hlavním městě vzniklo sociální bydlení?
  • Proč byl zdařilý prvorepublikový urbanistický plán, který nechal vytvořit prezident Masaryk?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se