Angela Merkelová: Odcházení, část první

Německá politika už nebude taková jako dřív. Angela Merkelová oznámila stranickým šéfům, že se v prosinci nebude ucházet o post šéfky konzervativní strany. Ale kancléřkou chce zůstat do konce mandátu, tedy ještě tři roky.

V minulosti naznačovala, že se jí oddělení funkcí šéfa největší strany a vlády nelíbí, ale okolnosti − nepříliš dobré výsledky v regionálních volbách, naposledy teď o víkendu v Hesensku − ji přinutily jednat. Z Merkelové se stává "chromá kachna". Anglický výraz pro politika, který už jen dosluhuje a jehož vliv pomalu, ale jistě mizí, by k ní ale byl příliš příkrý. Stále je nejmocnější evropskou političkou a už jen podoba předávání moci nástupci či nástupkyni bude mít obrovský vliv na evropskou politiku, rozechvělou spory mezi centristickými a populisticko-nacionalistickými politiky a připravovaným odchodem Velké Británie z EU.

Merkelová chtěla, aby změna byla plánovaná a postupná. Ale situace ve vlastní straně se jí poněkud vymkla z rukou. To je pro Evropu špatná zpráva. Německá politika posledních let byla už tak nepředvídatelná. Ať si o kancléřce a její straně myslíme, co chceme, Evropská unie potřebuje stabilní a předvídatelné Německo jako motor, ideálně v tandemu s tím francouzským, o což se Merkelová s různými výsledky snažila. Jenže dříve oceňovaná německá stabilita se místo výhody stala přítěží, a to i za přispění kancléřky. Během osmnáctiletého vedení strany a třináctiletého vedení vlády neudělala příliš zásadních a zároveň rychlých rozhodnutí, ačkoli řešila takové věci jako záchranu eurozóny, ruský útok na Ukrajinu nebo uprchlickou krizi. Právě jeden z těch nemnoha nečekaných a důležitých kroků přispěl k tomu, že se situace vědkyni zvyklé na pečlivou přípravu začala vymykat z rukou − bylo to právě ono málo promyšlené, ale velice lidské gesto, které otevřelo německé, a potažmo evropské hranice pro statisíce uprchlíků.