Český europoslanec a místopředseda Evropského parlamentu Pavel Telička se v poslední době intenzivně zaměřuje na takzvanou cirkulární ekonomiku a její větší osvětu ve společnosti. Cirkulární ekonomika se snaží, aby veškeré odpady byly znovu včleněny do výrobního procesu. Pavel Telička je zároveň jedním ze zpravodajů návrhu směrnice o omezení dopadu jednorázových plastových výrobků na životní prostředí. Do roku 2030 by se tak mohlo výrazně snížit množství plastů, případně by se směly vyrábět jen plasty, které budou znovu jednoduše recyklovatelné.

Česká republika by se podle Teličky mohla stát jedním z lídrů v cirkulární ekonomice. Zapotřebí je k tomu ovšem změna myšlení nejen spotřebitelů a firem, ale zejména politiků. V Česku jsou přitom projekty, které jsou úspěšné a inovativní.

Je podle vás současná výroba ekologická?

Něco vyrobíme, něco spotřebujeme a následně to vyhodíme. Když to budou potraviny, tak vyprodukuji, spotřebuji a zbytky následně vyhodím. Dá se říci, že jsme dosud žili v relativně přívětivých dobách, kdy nás situace netlačila k zodpovědnějšímu chování. Když vezmu Česko, tak to bylo v rovině diskuse, jestli uděláme skládku, či spalovnu. Pro mnohé z nás to byl konec ekologické přímky, nebyl to ovšem kruh.

Pozitivním krokem několika posledních let je, že něco vyprodukujeme a odpad recyklujeme a částečně vracíme do výrobního procesu. Tam už se přímka zaobluje, ale pořád to není oběhová ekonomika, kde se využije maximum možného a do budoucna by se mohlo využít vše znovu.

Jakou změnu přináší cirkulární ekonomika?

Oběhová ekonomika je pro mě zejména změna myšlení, změna návyků a pochopení, že se bavíme o otázce, která není jen ekologická. Jsou tu dvě roviny, jedna je ekologická a druhá je průmyslová, ty jsou na stejné úrovni. Ideální stav by měl být takový, že na prvním místě je prevence vzniku odpadu. Prevence znamená, že když budu konstruovat výrobek, udělám to tak, abych ho nemusel v budoucnu celý vyhodit. Měl by být opravitelný a jeho součásti využitelné k výrobě stejného produktu. Další možností je, že budu hledat souvislosti, jak být inovativní. To je konkrétní příklad české firmy, že plasty můžete vyrábět třeba z tun brambor nebo z použitého oleje, což už je dnes možné, to je pro mě oběhová ekonomika.

Pavel Telička
jarvis_5bf6ae7c498e6a73a027e254.jpeg

český europoslanec
◼ Jako poslanec Evropského parlamentu působí od roku 2014, od roku 2017 je jeho místopředsedou.
◼ V roce 2013 vstoupil do hnutí ANO, za které o rok později do europarlamentu úspěšně kandidoval. V loňském roce z hnutí vystoupil kvůli názorové rozepři s předsedou Andrejem Babišem.
◼ V době přístupových rozhovorů o vstupu Česka do Evropské unie vedl český vyjednávací tým a poté se stal velvyslancem a vedoucím Stálé mise ČR při EU. V prosinci roku 2004 spoluzaložil lobbistickou firmu BXL Consulting v Bruselu, jejímž byl i ředitelem. Než se stal europoslancem, činnost firmy ukončil.

Jak je na tom Česko?

V uplynulých měsících se mnohé změnilo. Mění se to kvůli tomu, že část společnosti a průmyslově zodpovědných inovativních podniků to již nevnímá jako nutnost, ale jako příležitost. Česko je země markantních kontrastů, úspěšní jsme v třídění odpadů, barevné popelnice jsou v každé obci, což není ve světě samozřejmost. Ale jako bychom právě u té recyklace také končili a nevnímali to jako další příležitost. Nevnímali to jako něco, kde se můžeme stát skutečnou špičkou.

Třeba Čínu vnímáme jako zemi s velkými městy, kde je vážná smogová situace a která jsou značně znečištěná. Nyní je to ale země, která znatelně investuje a je v cirkulární ekonomice docela daleko. Je to tím, že podporuje cirkulární ekonomiku nejen regulačním prostředím, ale i pobídkami. My jsme to zase vnímali jako nějakou nutnost, kterou na nás nakládá Brusel, nebyli jsme schopni té změny myšlení, říct si, že v tomto můžeme být mezi špičkou. U takových věcí potřebujete, aby existoval nejen průmyslový leadership, ale i ten politický. Jen si uvědomte, kdy naposledy nějaký náš politik mluvil o oběhové ekonomice.

Konečně jsme pochopili, že digitální ekonomika je nutnost a musíme se jí věnovat. A že je to nejen nutnost, ale také příležitost. Pro mě je na stejné úrovni i cirkulární ekonomika. Navíc s potenciálem zasáhnout společnost možná i více než digitální ekonomika.

Lze srovnat Česko s Čínou v cirkulární ekonomice?

Nechci to příliš generalizovat, ale Čína je zjevně dál. U nás je určitě dál kultura třídění odpadů, než je v Číně. Ale pořád jsme nebyli schopni přeřadit výhybku k reindustrializaci společnosti. Zároveň tu jsou ale pozitivní vlaštovky. Jsou tu výzkumná centra, think-tanky, společnost Suez a další velmi schopní lidé.

Situace není úplně špatná, ale legislativa se připravuje velmi těžce. Mnohdy je pro některé subjekty jednoduché lobbovat v českém parlamentu za své zájmy, bráníme se tak větším ambicím. Ale chápu, že je to složité. Když je někdo starosta v malé obci, je těžké změnit myšlení u občanů a říct, že méně šetrné věci musíme více zpoplatnit. To je velmi nepopulární a složité. Na druhou stranu můžeme lidem ulevovat, ale v něčem jiném.

V legislativním balíčku pro oběhovou ekonomiku, kde jsem byl zpravodajem, jsem prosadil do norem přílohu, která není závazná. Nastínil jsem tam, jaké pobídky můžeme poskytnout na národní úrovni, abychom nabrali vyšší obrátky. Nevidím to jen v tom, že bychom měli nakládat na někoho cíle a vytvářet regulace. Musíme motivovat pobídkami, aby náběh pro firmy, který je samozřejmě dražší, než když potom provoz už běží, byl jednodušší a zajímavější. Pokud máme vybrat, jestli pobídkami pomůžeme společnosti, která vyrábí pneumatiky, nebo inovativní společnosti, která myslí na cirkulární ekonomiku, je volba jasná. Tyto společnosti by nás mohly posunout, abychom byli špičkami v tomto odvětví.

Jaké země mohou být pro nás inspirací?

Jsou to země, které jsou inovativní. Když vezmeme Evropu, vsadil bych na Skandinávii, zejména Švédsko, Norsko, ale určitě i Nizozemsko. Úspěšné jsou i USA a Čína. Nedávno jsme zaregistrovali zákaz dovozu odpadu do Číny. Z Číny se stává země, která je už schopná, především v některých segmentech, využívat odpad, zpracovávat jej a ten oběh uzavírat. Změna myšlení je v Číně znatelná a možná i znatelnější než v mnoha evropských zemích.

V čem to je, že se Nizozemcům daří změnit myšlení a nám ne?

Příliš často jsem se shledával − a to i v předchozí práci − s tím, že cokoliv přichází zvenčí, jsme v Česku vnímali negativně, stavěli jsme se k tomu defenzivně. Raději hledáme na všem to negativní a máme z toho obavy. Samozřejmě mnohé požadavky i z EU jsou mylné a zavádějící. Často je ale potřeba vedení, které má tlačit na změnu myšlení a snahu se někam posunout. Nevytvářeli jsem pro oběhovou ekonomiku příhodné podmínky a pobídky.

Musíme si uvědomit, že náš průmysl a naše chování má závažný ekologický dopad. Je ovšem těžké řadu věcí českým parlamentem protlačit. Pokud budou naši lídři říkat, že je znečišťování přírody a globální oteplování nesmysl, že to nemá dopad a že na to nemáme vliv, tak se nikam neposuneme a doplatíme na to.

Nedávno jsem byl v Silicon Valley, kde jsem potkal vynikající Čechy, kteří tam uspěli. Ti vám řeknou, že ať už jde o oběhovou ekonomiku nebo jiný obor, u nás se nevytváří vhodné podmínky. Začíná to u změny myšlení, je to absencí lídrů v Česku a přecitlivostí k Evropské unii, kterou mimochodem spoluvytváříme. Ten vlak už vyrazil ze stanice, ale pořád máme šanci do něj naskočit. Mám pocit, že například ministr životního prostředí Brabec má větší chuť do toho šlápnout, což je moc dobře. Bez těch regulací, pobídek a prací s veřejností to bohužel nepůjde. Budeme jinak za deset let říkat, že dobře montujeme auta, ale nejsme inovativní.

Cítíte defenzivní přístup k EU v Česku i v jiných oborech?

Ano, vyplývá to z přístupu našich lídrů. Vezměte si pro srovnání třeba Estonsko. Tam také byli lidé kritičtí, ale dokázali nakonec využít podmínek, které byly nastaveny, a stát se lídrem v jednom ze segmentů. Před několika lety si Estonsko řeklo, že se stane digitální zemí. Nyní nikdo nepochybuje, že je Estonsko digitální, a slouží jako příklad pro ostatní. U nás místo toho chodí ministři na vládu s kufry plnými šanonů, to je ten kontrast. Proč by Česko nemohlo být Estonskem v cirkulární ekonomice?

Když se podíváte například na nanotechnologie, tam se nám povedlo uspět. Je to stejná logika, kterou bychom mohli mít v cirkulární ekonomice. Je potřeba tuto myšlenku vštípit regulátorům, politikům i širší veřejnosti do hlavy. Nedávno jsem byl na prezentaci nanotechnologií, kde se vyrábělo nanovlákno. Ukázalo se, že některé segmenty z nanotechnologií můžeme propojit s oběhovou ekonomikou a zároveň v tom můžeme být dobří. Ale musí si to vzít politici za své, stejně jako firmy. V Estonsku se povedlo propojit legislativní sféru s byznysem.

Pořád máme příležitost uspět v nanotechnologiích i v oběhové ekonomice, navíc když jsme průmyslovou zemí, která ten odpad tvoří.

Které české společnosti uspěly v cirkulární ekonomice?

Například česká firma Nafigate, která využívá biotechnologii Hydal. Ti jsou zváni do světa, jsou atraktivní pro investory, jednají s japonskými ministry a podobně. Společnost vyrábí plasty z použitého oleje. Dokázali to i bez vhodného regulačního prostředí. Momentálně jsou úspěšnější v zahraničí než u nás, získali tam důvěru v to, co umí.

Ale také pan Horsák z firmy Suez je relativně daleko, snaží se vymýšlet nové způsoby, jak využít cirkulární ekonomiku, a daří se jim.

Na skládce by mělo skončit jen to, co nemohu ani spálit ve spalovně. Ve spalovně musí skončit jen to, co nemohu vrátit do výrobního procesu. Je třeba říci, že kultura spotřebitelů je relativně vyspělá. Pořád se ale snažíme přenášet břemeno zodpovědnosti na stranu výroby, což je do jisté míry legitimní, ale zodpovědnost musí být i na spotřebitelích. Výrobce přece nemůže nést zodpovědnost za každou PET lahev, kterou vyrobil. Pokud spotřebitel lahev odhodí, výrobce za to nemůže a nesmí nést zodpovědnost. Je třeba i vzdělávat, motivovat a do jisté míry sankcionovat spotřebitele.

Mělo by se více regulovat použití plastů?

O tom je návrh Evropské komise z ledna roku 2018. Návrh vypadá dobře a jsem přesvědčen, že to projde parlamentem a potom bude jednání s radou. Když se o tom v Česku začalo mluvit, tak tady zaznívalo, že se zakážou brčka, což je samozřejmě to největší zjednodušení. Alespoň se o tom ale začalo mluvit, protože to dává možnost se o tématu následně dál bavit a vysvětlovat. I ta negativní reklama tomu dala viditelnost.

Do roku 2030 má zmiňovaný návrh zajistit, že všechny plasty v EU budou recyklovatelné. Je možné to stihnout?

Myslím, že ano, je to otázka přístupu. Pro mě není nejpodstatnější množství, jako spíš ta změna přístupu. Je to nástroj pro nastartování nového pozitivního trendu. Abychom dokázali napravit neduhy, odpadky v mořích, v živočiších. Bylo by skvělé, kdybychom si v roce 2040 mohli říct, že situace je lepší než v roce 2018. Cirkulární ekonomika by k tomu měla přispět. Průmyslová rovina je v inovacích a v používání jiných materiálů, které ze sta procent znovu využijeme.

Evropská unie chce podporovat společnosti, které se zaměřují na ekologické fungování, a připravuje různé pobídky a motivace. Uvidíme, jak se toho chopí Česká republika. EU na to má přes různé roztříštěné projekty připraven dostatek peněz.

Jaké materiály jsou nejproblémovější?

Jsou to plasty, ony si to často ale trochu odnášejí i za všechny ostatní. Je potřeba si říct, jaké odpady dokážeme nejlépe využít. Já se chci zaměřit na celkovou oběhovou ekonomiku, ne jen na část z ní. Jsou různé podniky i start-upy, které jdou do této oblasti.

Zákazník by měl mít dostatek informací o daném výrobku, musí se dozvědět, z čeho je vyroben. Jedním z návrhů, které jsem prosadil do legislativy, je, aby výrobky z recyklovatelného plastu byly označeny logem. Musí to být jasné na první pohled, bude to logo, které bude pozitivně motivovat.

Bohužel nejslabším článkem v přechodu na cirkulární ekonomiku je zatím politika, nereagujeme na 21. století. Ale na druhou stranu cítím pozitivně vnímání ekologie a šetrnější ekonomiky u mladých lidí.

Jak silné lobby je v Česku proti cirkulární ekonomice?

Samozřejmě mnoho společností bude mít problém s přechodem na oběhovou ekonomiku. Zejména spalovny, skládky a podobně. Ale myslím, že toto lobby slábne, silnější je v Česku než v zahraničním měřítku. Mění se totiž byznys − společnosti, které investovaly do skládek či spaloven, si uvědomují, že vývoj jde jinam a že mohou svůj byznys trochu změnit. Vývoj se nedá zastavit, je to jako vlna. Buď ji využijete a zasurfujete na ní, nebo vás smete. Průmysloví lídři naštěstí své myšlení mění, a to i v Česku.

Které obory se u nás zaměřují na oběhovou ekonomiku?

Můžeme říct, že to dříve nebo později zasáhne širokou škálu byznysu. Dnes jsou prvními vlaštovkami chemický průmysl, bavíme se o plastech a částečně o potravinářském průmyslu. Zasáhne to ovšem i lehký průmysl a strojírenství.

Jaké příležitosti nám přináší cirkulární ekonomika?

Jedna je z pohledu ekologie, což je obrovská výzva a příležitost. Když s tím přijde i reforma zdravotnictví, tak se to společnosti bude vracet. V Česku je dlouhá průmyslová tradice. V poslední době hraje prim automobilový průmysl, který také musí být inovativní, nejsme jen montovnou. Ale už hůře hledáme něco, kde jsme inovativní a byli bychom na špici. Je to i určitá diverzifikace rizik. Je potřeba hledat nové společnosti, nové giganty či start-upy, které budou modernizovat společnost a zemi.

Já bych hlavně chtěl, abychom byli vnímáni jako vysoce inovativní ekonomika. Jako země, která je na špici v nějakém odvětví, a myslím si, že je to reálné. Bohužel nejslabším článkem v přechodu na cirkulární ekonomiku je zatím politika, nereagujeme na 21. století. Ale na druhou stranu cítím pozitivně vnímání ekologie a šetrnější ekonomiky u mladých lidí.

Proč jste si vybral tuto agendu?

Mám z toho zejména dobrý pocit. Skutečně jsem šel do politiky něčím přispět. Pokud se mi podaří přispět tím, že se Česko v oběhové ekonomice posune tam, kde je v digitalizaci Estonsko, tak si v penzi mohu říct, že jsem alespoň trochu přispěl.

Proč by firma neměla pokračovat ve stávajícím směřování? Nejsou počáteční investice do cirkulární ekonomiky příliš vysoké?

Záleží na segmentu a výrobě, každý segment je odlišný. Je logické, že chemická společnost, která zaměstnává několik tisíc lidí a má úspěšný produkt, se netransformuje z roku na rok. Musí to být postupný proces. Společnosti na to ale budou muset reagovat, protože prostor pro uplatnění jejich starých výrobků se zúží, ať už změnou myšlení spotřebitelů, nebo regulacemi.

Kdybych byl v byznysu, řeknu si, kam jde vývoj, a jelikož chci na trhu být i za deset či dvacet let, budu se snažit být inovativní a být špičkou v nových příležitostech, které cirkulární ekonomika nabízí. Zároveň jim stát musí nějak pomoci, například snížit administrativní zátěž, vytvořit pobídky. Musíme peníze lépe investovat. Firmy, které se tímto směrem vydají, si po právu mohou nárokovat nějaké ústupky ze strany státu, jelikož to, co dělají, je ku prospěchu celé společnosti.

Ozývají se hlasy, že je ekonomika přehřátá, že může přijít finanční krize. Není příliš rizikové nyní investovat do cirkulární ekonomiky?

Já bych to otočil. V tuto chvíli se nám daří. Asi se nevrátí časy, kdy ekonomika rostla o šest až osm procent, ale současný růst je stále velmi dobrý. Takže kdy jindy investovat než v tomto období. Je totiž pravda, že pokud by krize přišla, tak už firmy investovat příliš nebudou.

Když se vydáme jinými směry, budeme se diverzifikovat, nemusí nás recese zasáhnout tak tvrdě. Mělo by se investovat, byl bych rád, kdyby byl rozpočet v přebytku, kdybychom neplánovali deficitní rozpočet, jelikož to není doprovázeno dostatečnými reformními kroky. Musíme se podívat na strukturu rozpočtu, jelikož nedostatečně investujeme a už vůbec neinvestujeme do perspektivních oblastí. To se nám může do budoucna vymstít.

Žijeme v době, kdy protekcionalismus získal na obrátkách, což je velmi nešťastné. Obchodní válka nemá žádného vítěze. Je velmi špatné, že sázíme na protekcionalismus, protože uzavíráme hranice. Inovativní výrobky přitom potřebují hranice prolamovat.

Jak přispíváte k cirkulární ekonomice v osobním životě?

Změnil jsem návyky, chodím rád po ulici, jezdím MHD. Když jdu do obchodu, všímám si, jestli výrobky souvisí s ekologickým směřováním. Pokud ano, je mi to sympatické a podpořím je. Například když jsem byl naposledy na dovolené, všiml jsem si, že tam nejsou popelnice pro tříděný odpad. Tak jsem šel za starostou a bavil jsem se o tom s ním. Ale to už je profesní deformace.