Rok 2018 v Evropě by zdánlivě mohl vypadat jako rok brexitu. Jenže v tomto případě se řešily spíš následky rozhodnutí z roku 2016 a neschopnosti vlády premiérky Theresy Mayové něco vyjednat a pak to doma prodat straně a voličům. Z tohoto pohledu byl uplynulý rok charakterizován především snahou Evropanů pochopit, co se v Británii děje, když se tam vážné politické téma postupně začalo měnit ve frašku − přičemž se Evropané dělí na ty, kteří si přejí, aby se "něco" stalo a Británie z EU neodcházela, a na ty, kdo už si přejí, ať je brexit za námi.

Uplynulý rok v Evropě tak byl spíš charakterizován snahou Evropanů zorientovat se v (globálních) změnách, které se s větší či menší měrou dotýkají jejich každodenního života. Tato témata, podobně jako brexit, různým způsobem a různě intenzivně rozdělují Evropany, prohlubují stará dělení nebo vytvářejí příkopy nové.

Například při tiskové konferenci amerického prezidenta Donalda Trumpa s jeho ruským kolegou Vladimirem Putinem 16. července v Helsinkách Evropané došli k závěru, že se v budoucnu budou muset o svoji bezpečnost starat čím dál více sami. Trumpovo prohlášení, že více věří Putinovi než vlastní FBI, otřáslo i otrlými americkými politickými cyniky.

Mladí z východu EU odmítají manželství gayů a leseb

Jednou z dělicích linií Evropy jsou rozdílné názory na některé společenské otázky. Například podle průzkumu Pew Research Center ve 34 evropských zemích mladí lidé ve věku 18 až 34 let mají naprosto rozdílný pohled na manželství osob stejného pohlaví. Ve východní Evropě ho odmítá nadpoloviční většina mladých – se dvěma výjimkami: v Česku je proti němu jen 18 procent dotázaných (číslo podobné většině států západní Evropy) a na Slovensku 42 procent.

Francouzský prezident Emmanuel Macron okamžitě nadhodil tradiční téma evropské armády, čehož se část Evropy (spíš ta západní) chytla jako zajímavé myšlenky. Ale na druhou stranu ti, kteří mají byť i jen drobnou zkušenost se Severoatlantickou aliancí a hlavně s rolí, již NATO hraje v odstrašení vůči Rusku, se téma evropské armády snažili odehrát do autu. Severoatlantickou alianci jako záruku bezpečnosti Evropy nemůže ještě dlouhou dobu nic nahradit.

To se opět potvrdilo, když se Rusko nejprve na jaře pokusilo zabít svého bývalého agenta Sergeje Skripala a jeho dceru a potom na podzim zadrželo tři ukrajinské lodě a tím vlastně otevřelo po Krymu a Donbasu třetí frontu ve − více či méně otevřené − válce s Ukrajinou. Zatímco v Evropské unii se i s přispěním českého prezidenta Miloše Zemana během roku debatovalo také o možnosti zrušení sankcí vůči Rusku za jeho okupaci Krymu, NATO se k oběma akcím postavilo jednoznačněji. A svůj postoj podpořilo jedním z největších cvičení od konce studené války Trident Juncture v Norsku, kde zhruba 50 tisíc vojáků řešilo obranu členského státu v případě napadení nejmenovanou zemí.

Teroristický útok na vánoční trhy ve Štrasburku v prosinci, který si vyžádal nejméně pět mrtvých, zase připomněl, jak se Evropa před pár lety rozdělila v přístupu k uprchlíkům z muslimských zemí a ve způsobu, jakým bojovat s islamisty. Tedy zda je lepší tvrdý nekompromisní postoj, nebo pracovat spíš pomocí multikulturního pohledu na postupné integraci.

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • Jakou roli hraje Rusko v sílícím napětí uvnitř Evropské unie?
  • Které strany v západní Evropě přebírají funkci moderní liberální levice?
  • Kterým směrem se vydá Andrej Babiš? K liberalismu, nebo k Orbánovi?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se