V Praze je to nejvýraznější. Jdete do obchodu, platíte a v češtině prodavačky slyšíte silný ruský přízvuk. Zavoláte opraváře − většinou přijde vysokoškolsky vzdělaný Ukrajinec. Je vám špatně, musíte do nemocnice − polovina personálu od doktorů po uklízečky je z Východu.

Podle městského institutu plánování a rozvoje pracuje v metropoli zhruba 200 tisíc cizinců a tvoří pětinu zaměstnanců. Jen mezi lety 2011 a 2016 se počet cizinců zvýšil o 85 tisíc.

Ve zbytku Česka to ale není moc jiné. Podle statistického úřadu se cizinci na zaměstnanosti podíleli na konci roku 2017 10,7 procenta. To je 472 tisíc lidí, tedy o 200 tisíc více než na vrcholu konjunktury v minulé dekádě před krizí.

Rozumní politici by se s nevyhnutelným přílivem cizinců měli smířit a hledat takové regulace, které zaručí bezpečí, ekonomický užitek a úspěšnou integraci.

V tom ale Česko zoufale selhává. Na hysterické proticizinecké politice se bohužel podepsala migrační krize. Na jejím počátku v roce 2015 ještě vláda (včetně ministra Andreje Babiše) souhlasila s přijetím 1500 migrantů, jako premiér však už Babiš zastává stanovisko: ani jednoho uprchlíka! Migrační krize se podepsala i na přístupu k ekonomické migraci. Česko naprosto nezvládlo spolu se vzestupem ekonomiky nabídnout více míst prácechtivým cizincům, především těm kvalifikovaným.

Ale žádný politik v konečném důsledku nedokáže přetlačit trh. Takže pokud nyní chybí na trhu práce 330 tisíc duší, rozmáhá se zákonitě nelegální práce. Nelegálů podle odhadů může být v Česku až čtvrt milionu a právě ti nám nyní zajišťují základní chod republiky. Státu unikají daně a jde samozřejmě o protiprávní jednání.

Jak jednoduché by to přitom mohlo být, kdybychom měli racionální politiky. Není například důvod nezvednout kvóty na zaměstnanecké karty (Ukrajinci jich mohou mít 19 600, Hospodářská komora chce 40 tisíc).

Ale smysluplná migrační politika, která kopíruje hospodářský cyklus, prostě není možná. Protože politici vsadili vše na strach z cizinců.

Související