Před 15 lety Česká republika vstoupila do Evropské unie. Po počáteční spokojenosti přišel nezájem. A ten Čechům brání využívat členství na maximum.

V předvečer vstupu do Evropské unie prezident Václav Klaus dával všemožně najevo, že vstup do elitního klubu mu není po chuti. Jako hlava státu to nemohl říct naplno, vždyť také sám jako premiér podával žádost o členství v roce 1996. Tak alespoň vystoupal noc před 1. květnem 2004 na mytickou horu Blaník, dal si pivo a trousil poznámky o konci samostatnosti.

Ale řekl i jednu podstatnou věc: "Chtěl bych vás požádat všechny o píli, pracovitost a využití talentu, abychom něčeho dosáhli. Věci nepoběží samy, nesmíme složit ruce do klína." Což se po čase přesně stalo a prezident k tomu svým nekonstruktivním euroskepticismem jistě hodně přispěl.

Bezpečnostně i ekonomicky byl přitom pro Česko vstup naprosto zásadním přínosem. V hokynářských počtech: Česká republika získala od roku 2004 do konce loňského roku z rozpočtu EU zhruba 1,31 bilionu korun, do rozpočtu unie poslala 565 miliard korun. Celkem tak Česko získalo z EU o 741,3 miliardy korun více, než zaplatilo.

Ale to vše je dané spíš už samospádem než aktivní politikou. Když se v Bruselu ptáte na země z největší přístupové vlny deseti států v roce 2004, každý si samozřejmě v první řadě vybaví problémové, ale velmi aktivní Polsko. Ale také třeba Slovensko či Slovinsko, které se eurem výrazně integrovaly. Anebo baltské státy, které vsadily také na kooperaci s EU z přirozených obav před Ruskem. A čím dál větší pozornost si získává z dalšího rozšíření v roce 2007 i velké Rumunsko.

Ale Česko? To je podle mnohých jen velmi váhavý přívěsek německé ekonomiky.

A to je málo. V tomto čísle Ekonomu uveřejňujeme nový průzkum, podle kterého panuje v Česku po mnoha letech zase nadpoloviční spokojenost s členstvím v EU. Určitě s tím souvisí i to, že nyní jsou ekonomicky dobrá léta.

To je nepochybně příležitost pro politiky. Po letech pasivity a okopávání EU zformulujte jasné − třeba i kritické − cíle, čeho vlastně chcete v příštích letech reálně dosáhnout.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na
Související