Andrea Nahlesová svým energickým vystoupením na loňském sjezdu zvrátila poměr sil v německé sociální demokracii ve prospěch reprízy GroKo, velké koalice s unionisty. Jenže právě pokračování ve velké koalici nejvíce přispělo k tomu, proč SPD utrpěla v květnových evropských volbách výprask a proč se její předsedkyně nyní, po sotva roce v čele strany, odporoučela. Provází ji spíše soucit. Sama musela vědět, že se nedočká uznání, když se ujala nevděčné role stavět na nohy stranu, která Spolkové republice dodala tři kancléře a byla zvyklá na voličskou podporu mezi třiceti a čtyřiceti procenty. Rok se s rokem sešel a nynější průzkumy věští ne dvacet, ale pouze tucet procent. Domácí sociální demokraté by se z takového skóre radovali, pro německé jde o pohromu.
Popravit po neúspěchu lídra patří k politickým rituálům, ty ale chronickou chorobu a slábnutí sociálních demokratů nevykurýrují. Jejich lepší časy jsou tytam. Ze dvou příčin. SPD stále ještě platí za reformy, které prosadil její kancléř Gerhard Schröder. Díky nim se Německo po matných 90. letech vymanilo ze stagnace. Vznikla řada pracovních míst, často však ve velmi nestálých pozicích znejišťujících sociální vrstvy tvořící voličský základ SPD. Prostor pro sociální demokraty se navíc zúžil posunem jejich největších konkurentů, unionistických stran a zvláště křesťanských demokratů pod vedením kancléřky Angely Merkelové, ke středu a někdy až k levému středu. Nalevo od SPD si drží prostor Die Linke, k níž přecházejí protestně naladění voliči, ti liberálnější pak míří k Zeleným, kteří se v posledních průzkumech dokonce měří s křesťanskými demokraty.
Ze špatné kondice se strany dostávají v opozici, kde nepodstupují nevyhnutelné koaliční kompromisy. Jenže jak se z velké koalice do opozice dostat? Odchod z vlády by sice mohl přivolat předčasné volby, ale SPD by z nich nejspíš vzešla ještě slabší, než je teď. Kdokoli, kdo povede německé sociální demokraty po Andree Nahlesové, to bude mít těžší než ona.
