Volby do Evropského parlamentu sice přinášejí změnu ve vedení jednotlivých institucí EU, avšak vize pokračování integračního procesu zůstávají, i když je v posledních týdnech přehlušují spíše vize "uhlíkově neutrální". Myšlenka oficiální realizace vícerychlostní integrace založená na fiskální unii eurozóny se zřejmě dříve nebo později vrátí opět na stůl.

Předstupněm může být projednávaná sekuritizace státních dluhopisů, společný bond nebo již avizovaný těsnější vztah mezi dvěma největšími ekonomikami eurozóny. Ať už bude tento pokrok prezentován jako logické pokračování integračního procesu nebo jako předpoklad záchrany eurozóny jako takové, která podle některých hlasů nemůže fungovat bez fiskálního základu.

Při pohledu na vývoj rozpočtového hospodaření jednotlivých členských zemí eurozóny a jejich dluhu je však otázkou, co by těsnější propojení mohlo vlastně přinést. Představme si, jak čím dál více zadlužená Itálie a Francie s jejich daňovými a sociálními standardy jde fiskálně dohromady se stále méně dlužícím Německem. Bude to automaticky znamenat více rozpočtové disciplíny, kterou nepřinesla žádná už dávno schválená pravidla?

Nevím, možná jsem až příliš pesimista a spíš za touto vizí vidím sdílení úvěrové důvěryhodnosti rozpočtově odpovědných s těmi ostatními. A to samo o sobě vypadá spíše jako náplast než jako dlouhodobé řešení. Tím jsou totiž zásadní strukturální změny, které sama o sobě žádná měnová ani fiskální politika neodpracuje. Nicméně kdyby to opět (náhodou) nevyšlo, ještě tu zbývá osvědčený flastr v podobě kvantitativního uvolňování ECB. Takže když se nebudou dluhy sdílet přímo, půjde to nepřímo.