"… a ještě jsem ti chtěla říct, že ukapává kohoutek v koupelně, praskla žárovka ve sklepě a blbne mi trouba. Jo − a tady jsem ti nachystala Okenu."

"Dneska mejem vokna?"

"A perem záclony."

"Panebože."

"Prostě gruntujeme. Nemysli si, že to odflákneš jako ty záhonky."

"Mrkev jsem sklidila, záhonky vyplela."

"Vyplela? Jen tak na voko, aby se neřeklo. Musela jsem to dodělat. Po kom ty seš tak nedbalá? Já každej den vstávala ve čtyři, abych stihla nakrmit a podojit krávy, zadělat na koláče a…"

"… vydrhnout rejžákem sednici i dlážka na zápraží. To jsem už slyšela milionkrát, mami!"

"Jen si utahuj ze starý ženský. Droždí jsi taky nekoupila, že jo? Tak hybaj. A stav se pro cibuli, u řezníka vezmi špek, v sámošce prací prášek. Anebo jádrový mejdlo, když budeš čistit koberce. A tady jsou recepty na Lokren a Xarelto."

Počítám do deseti. A pak dveře úúúplně pomalu zavírám. Netřísknu s nimi. Dneska ne, i když mám děsnou chuť zase jednou dát najevo, že mi už není deset. Jenže vysvětlujte to selce, která se narodila před druhou světovou. Spolknu protestní nóty − a notuju si do kroku: Lokren, mejdlo, špek, Xarelto… U cibule zazvoní telefon.

"Ahoj, mamí! Kde seš?!"

"Jdu babičce na nákup, vymyslela gruntování."

"Jé, super! Vzala bys tam sprchovej gel?"

"Ježíš, nemůžeš si to koupit sama?"

"Ale mamí, já nemám čas. Dyť víš."

"To teda nevím! Před minutou jsi sladce spala."

"Ale mamí, jedu přece na festival k Berounce."

"Tos mi zapomněla nějak říct, že. S kým jedeš?"

"Se uvidí."

"Vy nejste domluvený?"

"Sme. Přes mesenžra. Se uvidí, kdo pojede."

"To bude prostě mejdan, ne?"

"Ale no tak, mamí, není mi deset."

"Do dvanácti doma."

"Sprchovej gel, jo? Kokosovej. A zubní pastu. A taky mi právě ulítlo voko na punčocháčích."

"Si děláš srandu."

"Stačej vobyčejný. Tak díkes. Ahój!"

Stojím před sámoškou, v hlavě vybíleno, ani tu úvodní básničku nedám dohromady. Co řeknou mému výpadku paměti? Osmdesátiletá reprezentantka seriózní šetřivé generace se namíchne. A zvláště jádrové mýdlo mi neodpustí. Dovedu si představit i reakci náctileté příslušnice generace Y (či Z?). Cestou k Berounu už sdílí hromadu zážitků a na mě i děravé punčocháče zvesela kašle.

Stojím před sámoškou, v hlavě vybíleno. Připadám si jako plátek hodně unavené šunky v sendviči. Máte to taky tak?