Nynější statisícové protesty ve Francii vyhlížejí jako repríza kusu, který si země přehrává vždy, když vláda zkouší změnit penzijní systém, jenž sice prospívá řadě jeho uživatelů, ale ve svém rozsahu a složitosti je neudržitelný. Několikatýdenní demonstrace před pětadvaceti lety ochromily reformní úsilí prezidenta Jacquese Chiraka a teď blokády dopravy chtějí zvrátit snahu prezidenta Macrona. Kulisy se podobají, ale tentokrát přece jen o čistou reprízu nejde.

Na jednu stranu má prezident Macron oproti minulosti výhodu. Reforma důchodového systému byla klíčovým bodem programu, s nímž se on sám a jeho strana na jaře 2017 ujali moci. Navíc tehdy k favoritům prezidentské soutěže patřil i někdejší premiér Francois Fillon, který navrhoval reformy až thatcherovského stylu. Takže by se zdálo, že Francie je na změnu připravena. Jenže Macronova potíž je v tom, že současně jsou tu odborové svazy, které se při klesajícím počtu členů snaží dokázat svou sílu a vliv poté, co hnutí žlutých vest před rokem ukázalo potenciál nespokojenosti ve francouzské společnosti. Je současně dobré poznamenat, že mezi Francouzi se šíří protikladné pocity. Je tu sice většina podporující hlasité protesty, v nichž se spojují ti, kterým dosavadní systém poskytuje nejvíce výhod, ale třeba i právníci obávající se, že jejich fungující penzijní fondy budou ve sjednoceném systému sanovat ty prodělečné. Jenže průzkumy paradoxně ukazují i to, že většina Francouzů souhlasí s tím, že systém více než čtyř desítek druhů penzí, který umožňuje odchod do důchodu třeba v 55 letech s penzí blízkou plné výplatě, je jako celek neudržitelný.

Příští dny a týdny budou v prvé řadě soubojem přesvědčovacích strategií. Větší úkol čeká prezidenta Macrona. Dosavadní reformní kroky se mu sice dařilo obhájit a prosadit a dnes je jeho popularita o něco vyšší než v době, kdy ulice zaplavily žluté vesty, o převažující důvěře veřejnosti však nemůže být řeč. Proto se nyní rozhoduje nejen o reformě penzí, ale o úspěchu celého Macronova prezidentství.