Jak ukazuje nová alarmující zpráva Organizace spojených národů, klimatické změny pravděpodobně představují největší problém naší doby. Měly by se však touto otázkou znepokojovat i centrální banky? A pokud ano, co by s ní měly dělat?

Zástupci centrálních bank, kteří se rozhodnou, že budou přednášet projevy o klimatických změnách, nemohou popřít rozsah a hloubku problému; riskovali by tím vlastní důvěryhodnost. Totéž však platí v případě, kdy centrální bankéři cítí povinnost diskutovat o distribuci příjmů a bohatství, stoupající míře zločinnosti nebo kterémkoliv jiném mediálně zajímavém tématu.

Čím více se komunikační strategie centrálních bank zaměřuje na snahu být v očích veřejnosti "populární", tím větší je pokušení vyjadřovat se k tématům stojícím mimo jejich hlavní sféru zájmů.

Vedle komunikace s veřejností je samozřejmě také otázkou, zda by se centrální banky měly snažit zohledňovat při utváření měnové politiky klimatické faktory. Je zjevné, že klimatické změny a vládní politické přístupy, které na ně reagují, mohou mít silné dopady na hospodářský rozvoj. Tyto dopady se odrážejí v řadě různých proměnných − v růstu, inflaci, úrovni zaměstnanosti −, které potažmo ovlivní prognózy centrálních bank a rozhodování o měnové politice.

Podobně i přírodní katastrofy a další ekologické jevy − aktuální či potenciální − mohou představovat skrytá rizika pro celé kategorie finančních aktiv. Regulátoři a dohlížitelé pověření hodnocením rizik a s nimi spojených kapitálových potřeb musí tento environmentální rozměr zohledňovat. Vysoká nejistota pramenící z těchto rizik znamená přinejmenším obrovský problém pro hodnocení stability finanční soustavy a souvisejících "makroobezřetnostních" opatření. A tyto faktory jsou také stále relevantnější pro rozhodování o měnové politice, například o otázce, kdy by centrální banky měly nakoupit dluhopisy nebo − v některých případech − vlastnické podíly.

Sílící veřejná poptávka po tom, aby centrální banky aktivněji přispívaly na boj proti klimatickým změnám, však vede k odlišnému rozměru. Teoreticky by centrální banky mohly zavést preferenční úrokové sazby na "zelené" aktivity − čímž by vyšroubovaly ceny "zelených dluhopisů" − a současně zaujmout negativnější postoj vůči škodlivým aktivům, která jsou například navázaná na fosilní paliva. Vyhodnocování, zda a do jaké míry je určité aktivum ekologicky škodlivé či prospěšné, by však bylo mimořádně komplikované.

Odhlédneme-li od těchto techničtějších záležitostí, přetrvává obecnější otázka: Měly by centrální banky převzít zodpovědnost za implementaci politik boje proti klimatickým změnám? Řada význačných centrálních bankéřů už se nechala slyšet, že ano. A současné návrhy na rozšíření mandátu centrálních bank přicházejí v atmosféře sílících obav z distribuce příjmů a dalších problémů, které jen okrajově souvisejí s měnovou politikou.

Člověku se vybavuje ironická poznámka slavného ekonoma chicagské školy Jacoba Vinera. "Kdybyste se mě zeptali, jaké jsou deklarované cíle většiny centrálních ban­kéřů," napsal Viner v roce 1964, "na základě toho, co jsem je samotné slyšel říkat, bych odpověděl, že kdyby se měli objevit před komisí…, pak by buď vyjme­novali celou paletu cílů včetně cudnosti, mateřství a če­hokoliv hezkého a dobrého, co by je právě napadlo, anebo by trvali na tom, že centrální banky nemají dost pravomocí k tomu, aby efektivně plnily jakýkoliv konkrétní důležitý cíl."

Poté, co centrální banky sehrály rozhodující roli a zabránily tomu, aby svět upadl do další deprese ve stylu 30. let, jsou po finanční krizi z roku 2008 vyzdvihovány coby spasitelkyně světa. Oslovení "maestro", které bývalo vyhrazeno pouze někdejšímu šéfovi amerického Federálního rezervního systému Alanu Greenspanovi, se rozšířilo na celý obor. Není divu, že když se centrální bankéři ocitli na vrcholu reputace, mnoho lidí by si přálo, aby výrazně přispěli také k boji proti klimatickým změnám.

Centrální bankéři by však nikdy neměli zapomínat, proč byli jmenováni: totiž aby udržovali cenovou stabilitu a v některých případech podporovali vysokou míru zaměstnanosti. Nejsou všemohoucími a ani by se v nich neměl pěstovat pocit, že tomu tak je. Boj proti klimatickým změnám je především zodpovědností vlád a zákonodárných sborů, které jsou vystaveny riziku volební porážky. Klimatická politika, jež bude mít dopad na sociální a ekonomické uspořádání celé společnosti, náleží do rukou těch, kdo se přímo zodpovídají voličům. Bankéři, kteří by přijali tuto zodpovědnost, by se chovali domýšlivě a mohli by snadno podkopat právě tu nezávislost, na kterou se jejich instituce spoléhají. Centrální banky nejsou nezávislé kvůli tomu, aby si mohly rozšiřovat mandát. A tam, kde ekologické otázky figurují mezi jejich druhotnými cíli, by centrální banky měly varovat před přehnanými očekáváními, pokud jde o jejich příspěvek. Přijmou-li veřejně zodpovědnost nad rámec svých omezených možností v tomto oboru, pak to zákonitě povede ke zklamání a podkopá to jejich pověst.

Žádná "zelená" měnová politika nemůže existovat. Politické téma, které je na hony vzdálené řádnému mandátu centrálních bank, nemůže být do jejich agendy uměle vneseno a veškeré snahy to učinit zákonitě skončí více či méně špatně.

© Project Syndicate, 2019

Související