Vzpomínám na něj s respektem, protože to byl jeden z mála politiků, při jehož projevech jsem zaručeně nikdy neusnul, prohlásil na adresu Jaroslava Kubery Karel Schwarzenberg. Se zesnulým předsedou Senátu opravdu nikdy nebyla nuda. Včerejší státní smutek (slovo smutek zní v souvislosti s Kuberovou veselou a otevřenou povahou až nepatřičně) je tak do jisté míry smutkem ze ztráty originality a výraznosti v české politice.

Kubera svým způsobem předběhl dobu − byl neformální a prostořeký, ještě když to nebylo v politice cool. Ovšem nebyla to prostořekost typu Donalda Trumpa nebo Miloše Zemana, která stojí na urážení oponentů. Ale prostořekost svým způsobem milá − ač s ním člověk často nesouhlasil, vlastně se na něj nemohl zlobit. Bylo zřejmé, že Kubera nechce lidi rozdělovat a politicky z toho profitovat, ale prostě si říci svoje − způsobem, jak mu zobák narostl. A většina lidí ho tak vnímala, i když byla politicky úplně jinde. Čím to? Kuberovo kouzlo bylo jednoduché − prostě měl rád lidi a oni to cítili.

Byl to teprve pátý státní smutek samostatného Česka. Z českých osobností se této cti dostalo jen Václavu Havlovi a Karlu Gottovi (v dalších případech šlo o uctění obětí 11. září a katastrofy letadla s polskou vládou u Smolenska). Kubera si ji nepochybně zasloužil, protože s jeho prostořekostí šla ruku v ruce síla osobnosti. Tak velká, že se mu nakonec Miloš Zeman rozhodl udělit Řád bílého lva, ač reprezentoval Senát, o kterém říká, že zaslouží pohrdání a štve proti němu. Navíc člověku, kterému vyhrožoval kdečím kvůli tomu, že se rozhodl jet na Tchaj-wan.

Kubera bude české politice chybět. Nejen osobně, ale i jako archetyp politika, který stojí na demokratické straně spektra a nikoho nenechá v klidu.

Do budoucna by to chtělo někoho, jako byl on. Někoho, jehož hlas bude dostatečně silný a zajímavý, že nedá usnout nejen Karlu Schwarzenbergovi, ale všem, kteří by jinak spoustu věcí odzívali. A hlavně držitelům moci, kteří by rádi měli "klid na práci". Snad Kuberův příklad přístupu k politice bude táhnout.