Význam školy si lze nejlépe uvědomit během cest do nejchudších zemí Balkánu či na Kavkaz. V každé vesnici je to vždy nejhezčí budova, před ní vlajka státu, vedle čerstvě natřené dětské hřiště. Každý místní vůdce chápal symboliku, stát dává vzdělání, ke kterému se mohou dostat všichni, stará se o školu, každý to vidí.

Zdá se mi, že si to naši "západnější sousedé", kteří podobně jako my zvládli první vlnu pandemie efektivně, uvědomují. V Rakousku školy otevřou 18. května, třídy budou poloviční a rozdělené, aby byla zaručena větší vzdálenost mezi žáky. V Německu školy pro nejstarší děti už otevřely, 4. května se má obnovit celá výuka.

U nás − a zdá se ani na Slovensku − s obnovou řádné výuky nespěcháme. První stupeň základních škol u nás začne, zřejmě na dobrovolné bázi, 25. května, druhý stupeň až v září. Na Slovensku zřejmě také výuku obnoví až na podzim. Nelze říci, že tento postup nedává logiku. Žáci i studenti jsou evidentně schopní rozšiřovat koronavirus, aniž by o tom věděli, a epidemiologové se obnovení výuky obávají. A nepochybně se otevření škol bojí i přestárlý pedagogický sbor obou zemí. Navíc děti jistě maloobchod nerozhýbají.

Přesto ale může být pomalé otevírání škol chybou. Jednak je třeba si uvědomit, že pro děti s horším zázemím je každý ztracený týden z hlediska budoucnosti malou tragédií. Zameškané už nedohoní, pravděpodobnost, se kterou mohou v životě očekávat práci "v montovně", ve skladu či v retailu, se přiblíží k jedné. Všechny děti pak přichází o interakci s vrstevníky, ztrátu, kterou bychom v době plné řečí o budoucnosti "soft" a komunikačních dovedností měli být schopni docenit. Evidentně nejsme. A v neposlední řadě nezapomínejme, že o děti doma se stále bude muset někdo starat. Bylo by poněkud schizofrenní nechat děti scházet se před obchody místo ve školách s tím, že v červnu se přesunou do znovu otevírajících se nákupních center. Jak bude vypadat spotřebitelská nálada rodičů, kteří ke všemu, co s koronavirem souvisí, ještě budou muset přemýšlet, co s dětmi, si také lze představit.

Harmonogramy otevírání ekonomik jsou především výsledkem debaty politiků s epidemiology. Zdá se mi, že naši politici se rozhodli, že čas už nazrál k tomu, aby se ujali vedení tohoto procesu. A jsem tomu rád. Ale nezdá se, že na rozdíl od svého rakouského či německého kolegy se ministr školství rozhodl, že i on chce v této debatě něčeho dosáhnout. Možná se mu ani nechce, učitelské odbory mu to vyčítat určitě nebudou. Umím si také představit, že na pedagogických školách je dnes v osnovách tolik zajímavých nekonvenčních témat, že na to dozvědět se, proč je standardní základní vzdělávání jednou ze základních aktivit státu, o niž se má usilovat i ve velmi nepříznivých podmínkách, času nezbývá. Ono to ale také nemusí být o ministrech, ale uvědomění si priorit. Prostě to naši lídři a nejspíš i jejich voliči "cítí se vzděláním jinak" než Angela Merkelová či Sebastian Kurz.