Ekonomové obvykle ústavním soudům nevěnují velkou pozornost. Toto tvrzení zcela jistě neplatí pro výrok německého Spolkového ústavního soudu, který v minulém týdnu poukázal na chyby měnové politiky Evropské centrální banky (ECB). Z právního, ale i z ekonomického hlediska je v mnoha směrech zlomový, možná až revoluční. Bude mít zcela jistě dopady na další integraci Evropské unie a eurozóny a vyvolává otázky i v centrálním bankovnictví. To vše v době, kdy centrální banky výrazně ovlivňují chod světové ekonomiky v covidové krizi.
O co jde? Po velké finanční krizi v letech 2008 až 2009 se eurozóna dostala do recese a Evropská centrální banka dělala svou práci, to znamená, že začala pumpovat peníze do ekonomiky. Nejprve tradičním způsobem − snižovala úroky, tedy cenu peněz. Poté i méně tradičně − jednak snížila úrokové sazby pod nulu, jednak začala kupovat různé druhy cenných papírů, zejména vládní dluhopisy. Druhý krok se nelíbil některým německým politikům, ekonomům a právníkům. Počínání ECB napadli u Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe s argumentem, že ECB − byť nepřímo − financuje vlády, jejichž dluhopisy kupuje. A to je zakázáno. Žalobcům se také nelíbilo, že ECB překračuje svůj mandát, protože sleduje cíle, které jí nepřísluší, například soudržnost eurozóny.
Spolkový ústavní soud v minulém týdnu dospěl k názoru, který by se dal shrnout zhruba následovně: ECB sice neporušuje zákaz měnového financování vlád, přesto je její počínání částečně v rozporu s německou ústavou. Rozpor spočívá v tom, že ECB přesvědčivě neprokázala, že nástroje, jež používá k dosažení svých cílů, jsou přiměřené. Jinými slovy, Spolkovému ústavnímu soudu se zdá, že ECB střílí po vrabcích z kanonu. Málokdy nějakého vrabce trefí a navíc nadělá spoustu škody okolo. Pokud ECB do tří měsíců neprokáže, že tomu tak není, zakazuje Spolkový ústavní soud Bundesbance (německé centrální bance) se na těchto operacích podílet.
◼ Jedině Soudní dvůr Evropské unie může určit, že některý akt orgánu EU porušuje unijní právo. Tak to v pátek sám o sobě uvedl Soudní dvůr EU. Unijní justice nekomentovala samotný verdikt Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe (viz hlavní text), který konstatoval rozpor mezi postupem evropské banky a německým právním řádem v nákupu dluhopisů, jimiž se ECB snaží podpořit ekonomiku eurozóny.
◼ Soudní dvůr EU již předloni rozhodl, že program nákupů dluhopisů je v souladu s unijním právem, a nepřekračuje tedy mandát centrální banky. Odmítl tehdy i tvrzení, že ECB svým programem nezákonně financuje vlády.
O rozhodnutí se okamžitě začala vést velká diskuse, a to nejen mezi právníky, ale právě i mezi ekonomy. Povede se ještě hodně dlouho − nejedná se totiž o triviální téma a výnos má 110 stran. I sám předseda Spolkového ústavního soudu Andreas Vosskuhle při prezentaci rozhodnutí řekl, že jej mnozí jistě budou považovat za iritující.
Člověku z praxe, byť bez právnického diplomu, se to jeví tak, že největší úder dostala konstrukce evropského právního systému. Spolkový ústavní soud vyslechl mnoho odborníků a na názor se dotázal také Soudního dvora EU (SDEU), jenž v konání ECB žádná pochybení neshledal. Soudní dvůr EU byl doposud považován za orgán s monopolem na výklad evropského práva. Podle právníků je proto překvapivé, že si ústavní soud jedné země dovoluje výklad evropských smluv provést sám a názor SDEU zpochybnit. To samo o sobě vyvolává mnoho otázek a vnáší do systému rozhodování v EU řada nejistot.
Němečtí ústavní soudci svůj přístup zdůvodňují tím, že Soudní dvůr EU z jejich pohledu překračuje své kompetence, a není proto pro ně závazný. Navíc je o Spolkovém ústavním soudu známo, jak pečlivě dbá na to, že musí stále existovat možnost přezkoumávat, jak unie funguje z pohledu takzvaného demokratického principu, který je jedním z pilířů poválečné německé ústavy. Tento přístup však podle právníků otevírá cestu k tomu, že se evropský právní systém může rozklížit, a s ním může v extrémním případě postupně začít být zpochybňováno celé unijní fungování.
Nezávislost centrálních bank
Z pozice centrálního bankéře se druhé důležité poselství výroku Spolkového ústavního soudu týká nezávislosti centrálních bank. Od konce minulého století se centrální banky staly orgány s jasně svěřeným cílem, jímž je nejčastěji dosahování cenové stability. V některých zemích, mezi něž patří i Česko, se k těmto kompetencím začaly přidávat nové. Nicméně v měnové politice, která zůstává jádrem působnosti centrální banky, ústavy a zákony diktují, že centrální banky mají být zcela nezávislé, a že proto nesmějí od nikoho, zejména ne od jiných orgánů státu, přijímat při dosahování svých cílů žádné pokyny. Skutečnost, že se Spolkový ústavní soud obrací k nezávislé centrální bance a ukládá jí povinnosti v oblasti, která doposud byla považována za její výsostné právo, tedy v oblasti provádění měnové politiky, je naprosto přelomová.
Kam až paměť sahá, něco takového se stalo v historii moderního centrálního bankovnictví poprvé. Je asi logické, že se Spolkový ústavní soud obrací na ECB prostřednictvím spolkové vlády a Spolkového sněmu, které mají ECB vzkaz vyřídit a splnění úkolu zajistit. Asi nebyla jiná možnost, Spolkový ústavní soud se totiž může obracet jen na německé orgány. Otázka nezávislosti centrální banky tím vystupuje ještě více do popředí.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
