Vždycky něco končí a něco začíná. S koncem nouzového stavu v Česku přichází i konec jedné etapy vládní ekonomické politiky. Během uplynulých měsíců došlo ke schválení více rozpočtově relevantních novel zákonů než dříve za řadu let. Jak bývá v ekonomických krizích obvyklé, parlamentní opozice vládou navrhovaným rozpočtovým transferům nejenže nebránila, ale leckdy nabádala k ještě větší štědrosti.
K otupení ostří sporů částečně došlo, pokud může vnější pozorovatel soudit, i ve vládě samotné mezi chronickými rozdavači svěřených peněz a strážci fiskální disciplíny. Pokud jsou vládní počty v pořádku, bylo novelami zákonů transferováno k záchraně české ekonomiky 260 miliard korun. Díky nim připraví virus ekonomiku v nevytvořené přidané hodnotě proti dřívějším plánům letos "jen" o 600 až 800 miliard.
Je třeba ale vidět, že vládní transfery samy o sobě negenerují hodnoty. Jsou pouhým přerozdělovacím mechanismem mezi ekonomickými subjekty, sociálními skupinami a časovými obdobími. Všechna dosavadní opatření byla typu časového přerozdělení, při němž si vláda prostředky dnes vypůjčila, aby je někdy v budoucnu možná vrátila. Co končí, jsou možnosti této jednostranné politiky.
Ne všechna přijatá opatření ovšem ztratí s koncem letošního roku svůj diktát nad veřejnými rozpočty. Co tedy začíná? Začíná obtížnější fáze přerozdělování zdrojů ve společnosti, kdy bude nutné ve stejné míře a stejné časové perspektivě, v jaké se někomu přidalo či přidá, jinému ubírat. Začíná boj zájmových skupin o podobu státního rozpočtu na rok 2021. Rozhoduje se přitom i o budoucím růstu české ekonomiky.
