Temelínské chladicí věže jsou jednou z výrazných dominant jihočeské krajiny. Ale k tomu, než je lidé přestali vnímat také jako symbol nebezpečí, byla poměrně dlouhá cesta. Své o tom ví Bohdan Zronek, člen představenstva společnosti ČEZ a ředitel její divize Jaderná energetika, který do Temelína nastoupil ještě před jeho spuštěním v roce 2000.

I přes nulové emise mnoho lidí tvrdí, že je jaderná energie neekologická. Jak byste ji obhájil?

Apeloval bych na to, že elektrárna vážně neemituje žádné škodlivé látky jako při spalování fosilních paliv. Je to jedno z nejsledovanějších zařízení vůbec, nejen z pohledu zařízení uvnitř, ale i toho, co z elektrárny odchází. Pečlivý a dlouhodobý monitoring životního prostředí prokazuje, že nejsme zátěží. A co se týče použitého paliva, odpad produkuje jakákoliv lidská činnost. Navíc toto palivo lze recyklovat a znovu použít. Třeba ve Francii přepracované palivo standardně používají, mají k tomu dobré podmínky včetně recyklačního závodu na svém území. U nás je to momentálně ekonomicky nevýhodné, takže se nám zatím vyplatí koupit nové palivo a to použité skladovat. Nepovažuji ho za odpad, ale za velmi zajímavou surovinu do budoucna. A když se podíváme na použité palivo samotné, tak to jsou tabletky z keramického materiálu, hermeticky uzavřené v trubičkách palivových souborů a ty jsou ještě uzavřené v kontejnerech. A když si představím, že by se nějakou náhodou porušil kontejner i samotné palivové soubory, tak je tam stále ona keramická ochrana, která je prakticky nepropustná.

Když si vzpomenete na své začátky v Temelíně, co se vám vybaví?

Když jsem poprvé přišel na strojovnu, tak jsem viděl jen samé potrubí natřené základovou barvou, které vedlo odněkud někam, a říkal jsem si, že tady nemohu ani nikam trefit, natož to řídit. Pamatuji si i směnu, kdy jsme poprvé najeli reaktor. Na dozorně bylo tehdy asi 70 lidí, a i když v ten den naše parta střídala tu, která najela reaktor jako úplně první, byli jsme na místě už s předstihem, abychom vše dobře přebrali a mohli pokračovat. Byla tam neopakovatelná atmosféra a cítil jsem pocit uspokojení a satisfakce, zejména po tom těžkém období dostavby, kdy se ve vládě hlasovalo i o tom, zda ji dotáhnout do konce, nebo zastavit.

V Temelíně jste od začátku, založili jste sdružení Jihočeští taťkové. Jak jste vnímal všechny problémy spojené se stavbou, když jste byl uvnitř?

Jihočeští taťkové byli logickou odpovědí na mýty a fámy, které kolovaly v médiích a rezonovaly veřejností. Tehdejší prostředí nebylo úplně nakloněné spuštění jaderné elektrárny, a to zvláště ze strany Rakouska. Vadilo nám, co se vypráví, protože spousta těch zpráv nebyla pravdivá, jiné byly zase vytržené z kontextu. A pokud jsme chtěli věc diskutovat jako fyzické osoby, tak nás nikdo neposlouchal, pro nikoho jsme nebyli zajímaví. Proto vzniklo sdružení, které i názvem reagovalo na sdružení Jihočeské matky, a byl to dobrý nápad. Najednou se nám otevřel v médiích prostor, mohli jsme říci svůj názor a vyvažovat veřejné debaty. Jihočeští taťkové měli a dodnes mají smysl.

Ing. Bohdan Zronek

Vystudoval ČVUT v Praze, obor elektroenergetika. Po dvouletém školení nastoupil v Jaderné elektrárně Temelín, kde postupně prošel celou řadou funkcí.
Od roku 2008 byl hlavním technologem a po dalších dvou letech se stal vedoucím provozu. V letech 2015 až 2017 působil jako ředitel JE Temelín.

Jsou ze strany Rakouska ještě nějaké výtky, nebo se situace za těch 20 let uklidnila?

Diskuse probíhá stále, ale už je daleko racionálnější a pragmatická. Absolvovali jsme několik let bilaterálních jednání s Rakouskem i Německem, bavili jsme se s nimi otevřeně a férově. Sice jsme měli jiné názory, ale vždycky jsme se dokázali domluvit. A když jsem odcházel z postu ředitele bezpečnosti, tak se se mnou Němci i Rakušané srdečně loučili. Navázali jsme spolu korektní vztahy, i když se někdy naše pohledy lišily.

Pomohl narovnání vztahů i mezivládní protokol z Melku?

Určitě ano, i když se jeho pozitivní efekt ukázal až později. Dohoda z roku 2000 totiž říká, že budeme oznamovat Rakousku specifikované události. Musíme je informovat i o naprostých margináliích, které technicky spadají do konkrétní kolonky, takže jim říkáme třeba i o "vyhořelém" startéru u zářivky daleko od reaktoru. Ze začátku nám tato otevřenost vůči rakouské veřejnosti spíše škodila, protože se vracela zpátky jako bumerang skrze média, navíc okořeněná palcovými titulky. Takže jsme se rozhodli, že to, co posíláme Rakousku, budeme oznamovat i v Česku a přidáme i něco navíc, nad rámec dohody z Melku. Kompletně jsme změnili komunikační strategii, stali jsme se zcela otevřenou elektrárnou, která je součástí společenského a kulturního života. A to nakonec pomohlo tomu, že nás začala veřejnost na obou stranách hranic vnímat jinak. Už jsme nebyli tím strašákem, protože jsme nic netajili, netajíme, naopak pomáháme a jsme lidem k dispozici pro různé akce. Probíhají u nás svatby, světelné projekce na věžích, jsme součástí kulturních akcí regionu a podobně.

Temelínu se ale v prvních letech moc nedařilo, zkušební provoz provázela řada odstávek. Co bylo příčinou?

Ono je třeba rozlišit, co konkrétně vlastně znamená spouštění. Jeho velká část byla totiž v tom neaktivním režimu, šlo o různé testy bez paliva, kdy se nastavovaly systémy, regulace a vše se ladilo. Pak jsme už opravdu spouštěli reaktor a primární okruh, což proběhlo poměrně hladce, a nakonec jsme spouštěli sekundární nejaderný okruh s prototypovou, unikátní turbínou, kterou nebylo možné otestovat předtím, než jsme ji roztočili na výkon. Takže jsme její dětské nemoci léčili za pochodu. Ale je pravda, že řešení tohoto okruhu nás provázelo poměrně dlouho. V roce 2015 jsme skončili výměnou nízkotlakých částí turbín a Temelín se tak dostal do dospělého stavu. Překonal své dětství a pubertu, stal se plnoletým a začal odvádět to, co jsme od něj očekávali.

Jihočeští taťkové byli logickou odpovědí na mýty a fámy, které kolovaly v médiích a rezonovaly veřejností. Měli a dodnes mají smysl.

Dotkněme se i druhé české jaderné elektrárny. Dukovany se budou rozšiřovat dříve než Temelín − proč dostaly přednost?

Nepůjde o rozšíření, ale o náhradu. Dukovany jsou starší než Temelín, a pokud si uvědomíme, že nám v horizontu 10 až 20 let odpadne zhruba šest tisíc megawattů v uhlí a za 25 let ztratíme Dukovany, budeme muset nahrazovat výpadek tisíců megawattů. Určitě chceme jít i cestou rozvoje obnovitelných zdrojů, ale tam je otázka, v jaké míře a jak spolehlivě nahradí dosluhující uhelné zdroje. Jádro považuji za jeden z nejlepších zdrojů energie v podmínkách České republiky, takže v současné době určitě dává smysl pokračovat v Dukovanech. Postavíme tam další blok a budeme sdílet, co se sdílet dá, mezi stávajícím zařízením, které bude ještě několik let v režimu odstavování, a tím novým.