Začalo to naprosto nevinně: Simona, Kiana a jejich třetí kamarádka se na školních záchodech převlékaly za Mikuláše, čerta a anděla a vyfotily se u toho.

Fotku, kde jsou holky rozhodně oblečenější, než kdyby byly v plavkách, ale jsou jim vidět podprsenky, si dala ta třetí z nich bez souhlasu ostatních jako profilový obrázek na Instagram...

Kluci z jejich školy, která se zaměřuje i na IT obor, fotku dokázali stáhnout a začali si ji s ostatními žáky přeposílat, až ji studenti ukázali učitelům. V tu chvíli se o tom dozvěděly i dívky, jejichž rodiče si pozval ředitel školy na schůzku. Na facebookové stránce školy, kde každý může anonymně napsat, co ho trápí, se na to téma spustila lavina komentářů, že jsou to školní děvky, kurvy a že by měly jít s kluky za keřík. "Už tak jsem měla nízké sebevědomí, a když jsem o sobě denně četla, že jsem kurva, začala jsem tomu věřit," říká Kiana, která musela vyhledat psychologa a poté i psychiatra. "Nikdy by mě nenapadlo, že lidi, které ve škole normálně potkávám, můžou být takhle agresivní na internetu," dodává. Po této zkušenosti si se Simonou řekly, že budou pomáhat ostatním, aby se jim nestalo něco podobného, a tak vznikl projekt Anti. Sdílejí svůj příběh na školách a dělají semináře o kyberšikaně a o tom, jak s ní bojovat. Koronavirus zavřel děti a studenty doma a do kyberprostoru. Jen málokdo z nich ale ví, jak se v něm chovat. "Hranice mezi legrací a šikanou je hrozně tenká," říká v rozhovoru pro HN Simona a s Kianou se shodují, že rodiče mají ve vedení dětí kyberprostorem zásadní roli. 

Na vašich stránkách Anticyber.cz píšete, že polovina dětí se setkala s nějakou formou kyberšikany. Opravdu je to číslo tak vysoké? A o jaké formy jde?

Kiana: Podle statistik to tak opravdu je a jedná se většinou o vydírání a šikanu na sociálních sítích. Děti se často setkávají s různým ponižováním, ztrapňováním a vulgárními narážkami přes internet. Často jim říkají například, že jsou obézní nebo že mají předkus nebo třeba špatně mluví. To je asi nejčastější.

Bývají to tedy lidé, kteří je znají, když vědí, jak vypadají nebo že ráčkují?

Simona: Ano. Pokud to není fakeový profil, za kterým se schovává nějaký agresor, je šikana a kyberšikana nejčastější ve školním prostředí, takže většinou je to někdo, koho oběť zná.

Popichování a posmívání bylo ve školách vždycky. Na internetu mi ale urážky přijdou agresivnější. Je to tak, nebo se mi to jen zdá, protože jsem už ze školy nějakou dobu...?

Kiana: I já je vnímám jako agresivnější. Viděla jsem to, když jsem chodila na základní školu a i teď u mých mladších sourozenců. Děti dnes dokážou být opravdu zlé. Nevím, jestli je to něco, co vidí u rodičů, nebo jestli agresorů přibývá, protože, jak říkají psychologové, jsou to většinou lidé, kteří mají sami se sebou problém nebo vyrůstají ve špatném rodinném zázemí, a tím pádem mají hranici postavenou někde jinde. Podle mě ale dnes mají děti jeden velký problém a to je, že si neuvědomují hranici mezi legrací a kyberšikanou. Jsou to přece jen děti a mohou něco říct nebo napsat a nepřemýšlí nad tím tolik, kolik by měly... Proto si myslím, že by se měla dodržovat věková hranice na sociálních sítích. Je tam z nějakého důvodu. Do nějakého věku dítě zkrátka není dostatečně vyspělé na to, aby si uvědomovalo, co sociální sítě obnáší, co mohou způsobit a jak je mohou poškodit i do budoucna. Protože dnes je naprosto obvyklé, že si vás učitel nebo budoucí šéf na sítích hledá.

Je nějaká poučka, jak si uvědomit, že tady už končí legrace a můžu už někomu ublížit?

Simona: Určitě. Hranice mezi legrací a šikanou je ale hrozně tenká. My se dětí třeba ptáme, jestli se jim dotyčný omluví, když se oběť ozve, že se jí to už nelíbí. Pokud to není šikana nebo kyberšikana, "agresor" nemá problém omluvit se a přestat. Když ale oběť neposlechne, už se o šikanu může jednat. Od agresora je také cítit velká neúcta, až opovržení.

Kiana: Nějaké pošťuchování může vznikat i mezi kamarády. Ne vždy, když vám někdo řekne, že jste blbý, vás šikanuje. Jde o to, že šikana bývá často opakovaná a dlouhodobá. Agresor nemá žádný respekt, nedokáže se omluvit, zasmát se tomu, nedokáže poslechnout oběť a přestat.

Jak by se měli zachovat ti, kteří šikanu vidí - jsou součástí skupiny a uvědomují si, že to, co někteří píší, je už za hranou? Mají do toho vstupovat, zastat se?

Simona: U šikany nebo kyberšikany velmi záleží na lidech. Jestli tam je jeden dominantní člověk, který si dokáže přitáhnout další lidi na svou stranu.

Kiana: Říká se, že role svědka je občas ta nejtěžší, protože svědek neví, jak jednat se situací. Pokud je šikana nebo kyberšikana vážnější a děje se například v prostorách školy, svědek se často bojí zastat oběti, protože si říká, že se to může otočit proti němu a začnou šikanovat i jeho. Zjistily jsme ale, že agresor hledá podporu. Když většina lidí neboli svědků půjde proti němu, budou ho tím hrozně demotivovat. Neplatí to vždy, ale řekla bych klidně i z 80 procent. Když se lidi spojí a půjdou proti němu, agresor ze šikany nedostane to, co chce. Většinou do toho jde proto, aby vyvolal nějakou reakci v oběti nebo v lidech, a když se mu to nepovede, velmi ho to demotivuje. Samozřejmě jsou ale i případy, kdy je to agresorovi úplně jedno a začne šikanovat úplně všechny.

A co by měl dělat někdo, kdo se stane obětí šikany, když už pochopí, že o šikanu jde? Aby si ale zároveň "udržel tvář" před zbytkem třídy nebo chatující skupiny?

Simona: Většinou je dobré konfrontovat agresora a zeptat se ho, proč to dělá. To většinu z obětí nenapadne. Někdy to pomůže zjistit, co se děje. Důležité ale hlavně je, že se musí svěřit. Samo se to opravdu nevyřeší. Právě proto vždy po dětech, které se na nás obrací, chceme, pokud mají alespoň jednu osobu, které mohou důvěřovat, aby se jí svěřily. Ať už to je učitel, kamarád, rodič nebo kdokoliv. Když se opravdu nechtějí, nebo nemají komu svěřit, je mnoho dalších možností. Třeba krizová centra různě po republice nebo Linka bezpečí, tam je odkazujeme, když samy nevíme, jak jim pomoci, jsou tam větší odborníci. Mohou tam volat kdykoliv, zdarma a anonymně. Děti tam ale podle naší zkušenosti často volat nechtějí a radši si píší s námi, protože vědí, s kým mluví, vědí, kdo je na druhé straně, jsme jim navíc věkově blíž. Většinou si ale po promluvě s námi naštěstí uvědomí, že mají ve svém okolí někoho, komu by se svěřit mohly. Nedávno nám psala holčička, která si pak uvědomila, že by o tom mohla mluvit se svou sestřenicí. A ta jí nakonec opravdu pomohla. Děti si myslí, že v tom jsou samy, ale musí zjistit, že to tak není a že svěřit se je hrdinský čin.

Na projektu Anti se už kromě Kiany a Simony podílí další lektoři a dělají přednášky už od mateřských škol.
Na projektu Anti se už kromě Kiany a Simony (uprostřed) podílí další lektoři a dělají přednášky už od mateřských škol.
Foto: Archiv Anti

To je právě noční můra mnohých rodičů, že za nimi děti v případě potřeby nepřijdou. Protože, jak jste říkala, když už, tak mají tendenci se o tom bavit se svými vrstevníky. Máte nějaký tip, jak by mohli být rodiče dětem blíže ohledně toho, co děti na internetu dělají?

Simona: Neříkám, že by jim měli lézt do telefonu a dívat se, co přesně kde dělají, ale měli by se o tom s nimi více bavit. Mnoho rodičů už má třeba také Instagram, tak s nimi o tom mluvit, ukázat jim, co tam dělají oni sami a co už by nedělali, že je možné účet zamknout a povolovat do něj nahlížet jen lidem, které znají. Vysvětlit dětem, že na sítích jsou lidé, kteří jim mohou ublížit.

Jsme už opravdu v té chvíli, kdy se máme ptát na virtuální kamarády dětí? Dříve jsme znali Kristýnku ze školy, tak se máma zeptala: Co Kristýnka, jak se má, sedíte spolu ještě? Jak zvládla písemku? Nebude pro děti divné, když se jich budeme ptát, s kým si píší, koho sledují?

Kiana: Jo i ne. Když jsem si založila Facebook, měli k němu rodiče přístup a vždy, když jsem si někoho přidávala, se mě ptali, jestli ho znám, a jakmile zjistili, že jsem si přidala nějakého neznámého člověka, automaticky mi to sebrali. Dnes nějaká kontrola velmi chybí. Obzvláště když rodiče sociální sítě sami nemají, nevědí, co se tam může dít, a nerozumí tomu. Pak je to těžké pro dítě, ale i pro rodiče, kteří si ani nedokážou představit nebezpečí, které se na internetu ukrývá.

Proto chceme zavést workshopy a semináře i pro rodiče, abychom jim vysvětlily, co se opravdu na internetu děje.

Například si myslíme, že film V síti jim v tom hodně otevřel oči. Podle našich zkušeností a z diskusí s odborníky jsme ale zjistily, že na děti měl úplně opačný efekt, ty si z něj spíše dělaly legraci. Byl pro ně dost návodný, neměly z něj vůbec respekt a mnoho z nich se na Lidé.cz přihlásilo, aby si vyzkoušelo, jestli se to opravdu děje.

To je přesně něco, na co si i my musíme při kontaktu s žáky dávat pozor. Musíme s nimi mluvit tak, abychom je nenaváděly a nemotivovaly k tomu, aby to zkusili sami.

Nejdůležitější tedy asi pro rodiče opravdu je zajímat se o to, co jejich děti dělají na internetu. Ukaž mi, s kým si píšeš. Kdo to je? Znáte se ze školy? Co tam přidáváš?

Nereagují pak ale děti, především ty starší, spíše podrážděně?

Simona: Ty starší určitě. Já mám třeba mámu i tátu na Facebooku a Instagramu od mala a je to pro mě normální, ale chápu, že někteří to můžou brát tak, že je rodiče pak sledují. Takže je důležité všechno s mírou.

Kiana: Určitě musí použít nějakou zdravou míru. Já si pamatuji, že když mě tehdy rodiče kontrolovali a brali mi to, stalo se z toho zakázané ovoce, které chutná nejlépe, a zakládala jsem si nové profily, i když na to vždy přišli. Zpětně vzato jsem za to hrozně ráda, že mě tím strašili, ale v té chvíli jsem asi nebyla. Hlavně by měli rodiče asi poučovat, co všechno se může stát, na co si dávat pozor, ne úplně kontrolovat.

Takže asi začít co nejdříve, ale odkdy s dětmi o nástrahách na internetu mluvit? Na vašich stránkách jsem si všimla, že už máte kurzy i pro děti v mateřských školách.

Kiana: Bohužel věk, kdy děti dostávají telefon, je stále nižší. A právě proto děláme přednášky i ve školkách. Dělají to naše kolegyně, které samozřejmě umí mluvit s takto malými dětmi, protože je to úplně jiné než se bavit s dětmi třeba na základce. Nejmladší děti, se kterými mluvíme my dvě, jsou druhá třída a ty mají už telefony, většinou taky TikTok a pořád se baví jen o něm a Instagramu. Takže dnes čím dřív, tím líp. Tak jak dříve mluvili rodiče s dětmi o tom, že nikam nemají chodit s cizími lidmi nebo si od nikoho brát bonbony, teď by se měli zaměřit na kyberprostor. "Když ti píše někdo neznámý, nepřidávej si ho. Když ti píše někdo, že tě zná a že tě chce vzít na zmrzlinu nebo abys mu poslal fotku, neodpovídej mu, řekni mi to." A naučit děti s rodiči mluvit. Když si rodiče vytvoří přátelskou atmosféru kolem sociálních sítí, bude se dítě cítit bezpečně a nebude mít obavu se jim svěřit, když bude mít nějaký problém. Ať už je to o tom, že kamarád se mnou nemluví, nebo o tom, že mě kamarád ve škole bije nebo mi píše nevhodné věci na sociálních sítích.

V současné chvíli, kdy jsou všichni na on-line výuce a zavření doma, je situace asi o to horší. Setkáváte se i vy se zvýšeným zájmem? Chodí vám více dotazů od dětí?

Simona: Už dříve se na nás děti obracely, i když jsme měly jenom přednášky ve škole. Děti nám potom třeba psaly přes náš instagramový účet, tam jsme měly hodně sledujících, a asi před dvěma měsíci jsme si zřídily i TikTok účet, jelikož cílová skupina jsou právě děti v tomto věku, tedy základní školy. Nejčastější problémy, se kterými se na nás obrací, jsou právě ze školního prostředí, že se něčím odlišují a myslí si, že je to špatně, nebo že se někdo s někým přestal kamarádit. Naštěstí jsou to "jenom" tyto dětské problémy, které samozřejmě vnímají jako obrovské, ale my se jim snažíme říct, že jsou normální, že každý dělá chyby, ať si s kamarádem promluví nebo ať počkají, že čas pomůže. Pak to jsou ale i daleko horší věci.

Kiana: Například dívka, které bylo snad ani ne 16 let a měla přítele, se kterým sdílela své fotografie a videa, zjistila, že její přítel ty věci sdílel na sociálních sítích, přeposílal kamarádům a zveřejňoval věci, které se mezi nimi staly. Tomu se říká revenge porn. A to je také bohužel velmi časté. Holky a kluci si navzájem něco sdílí, neuvědomují si rizika, co se tím může stát. Jenže pak se mezi nimi něco stane a protějšek to začne používat jako část odplaty.

HN: Co těmto lidem radíte? Je to těžké, jsou zamilovaní, nejspíše si myslí, že s tím člověkem budou do konce života… Co tedy je bezpečné sdílet, aby to nevypadalo, že přítel nebo přítelkyně nemá mou důvěru?

Kiana: To je velmi těžká otázka. Nejlepší totiž je neposílat nic. Ale chybujeme všichni. Když mi bylo nějakých 14 nebo 15 let, něco jsem poslala kamarádovi, ani to nebylo nic "odvážného". Ale když jsme šli ze základky na střední školu, všechno bylo nové a kamarád - tedy teď už bývalý kamarád - se chtěl uchytit a ukazoval klukům: "Hele, co mi Kiana poslala". Vznikl z toho hrozný poprask a já to zjistila. V tu chvíli jsem se samozřejmě ponaučila. Ale přesně jsem si říkala, jak je to hrozné, že jsem tomu člověku přece důvěřovala, že by nic takového nikdy neudělal, ale ono se to pak naopak většinou stane. Pro naše dobro je hrozně důležité, aby se naše soukromí neposílalo. Když nám píší nějaké holky, co můžou a nemůžou poslat, radíme jim, že pokud je to opravdu velká láska a milujete se, nechte si to na hezkou intimní příležitost, kdy budete spolu sami. Napište třeba: "Toto bych radši nechala z očí do očí", nebo "Toto bych ti radši ukázala, až budeme sami, a ne ti to posílala přes esemesky". V tom je oboje, věřím ti, ale bude lepší, když si to ukážeme, až budeme spolu.

Hodně mluvíte o TikToku, ten je pro mnoho dospělých už nový a neznámý. Co je na té síti pro děti nejvíce přitažlivé? Co je tam největší problém? Kromě klasických věcí, o kterých jsme už mluvily? Má nějaká specifika?

Simona: Děti na tom přitahuje to, že je tam úplně všechno. Tam se můžete zabavit od pečení, vaření přes informativní věci, naše materiály o kyberšikaně, tutorialy, challenge, účesy, malování, jak vybavit dům… Každý si tam najde něco. Problém je v tom, že jsou to krátká videa, která vám díky algoritmu nahrávají to, co se vám líbí, a proto se na tom velmi rychle stanete závislí. Jsou tam často velmi mladé děti, kolem jedenácti dvanácti let, i když je TikTok oficiálně od třinácti. Děti rychle zjistí, jak to funguje, a taky chtějí mít hodně sledujících a začnou se samy natáčet a tady je potřeba si dát už velký pozor, protože vůbec nevíte, kdo vás sleduje.

Kiana: O TikToku je navíc dost známé, že právě kvůli těmto malým dětem přitahuje starší muže a ženy... Dítě tancuje, myslí to úplně nevinně a je tam kyberpredátor, který se na to dívá. Děti prostě tančí a vůbec si neuvědomují, co můžou a nemůžou, co už vypadá přes čáru, málokteré dítě si umí udělat soukromý účet. Na rozdíl od Instagramu, kde vidíte, kdo se podíval na vaše storíčko, na TikToku nevíte, kdo se díval na vaše video. Máte tam počet lidí, ale nevíte, kdo to je, maximálně jestli je to muž nebo žena, ale to se dá taky velmi jednoduše obejít. A je to úplně zbytečné. Rodiče by proto měli kontrolovat, co dítě na sítích dělá. Samozřejmě s mírou.

 

Projekt Anti se snaží vzdělávat děti ve školách, ale i na sociálních sítích.
Projekt Anti se snaží vzdělávat děti ve školách, ale i na sociálních sítích.
Foto: Archiv Anti