Minulost se využívá k manipulaci. Musí se více vyučovat, říká expert na španělský přechod k demokracii

Španělsko ale po roce 2008 potýkalo s vůbec nejhorší hospodářskou krizí ve svých moderních dějinách. Dopad této šestileté krize byl obrovský. Ekonomika země poklesla celkem o deset procent, v nejhorších chvílích přesahovala míra nezaměstnanosti 25 procent.

Právě ekonomická krize vedla k abdikaci krále v roce 2014 a také vyvolala krizi v systému politických stran. Ve Španělsku se přitom až do té doby u moci tradičně střídaly dvě politické strany. Nyní je situace naprosto jiná, politická scéna je fragmentovaná, v Kongresu zasedá 16 stran. Vznik nových politických stran jako Ciudadanos, Podemos a v neposlední řadě i Vox je důsledkem ekonomické krize. Právě kvůli ní se do jisté míry objevily i potíže v Katalánsku. Ještě v roce 2010 nezávislost podporovalo 20 procent, v roce 2014 pak už 45 procent.

A tohle vše, přestože to nemá nic společného s tranzicí, vedlo k tomu, že někteří lidé ji nebo způsob, jakým byla provedena, viní z aktuálních problémů, kterým Španělsko čelí.

Já si ale myslím, že je to omyl a je to nespravedlivé. Zaprvé není žádný vztah mezi tím, jak proběhl přechod k demokracii, a typem demokracie, jež nyní máme. Například Portugalsko si prošlo revolucí, ta ale ve Španělsku nebyla. Přesto Španělsko i Portugalsko mají s výjimkou monarchie velmi podobné demokratické systémy.

Na českých školách se moderní historie moc nevyučuje. Například se tam moc nemluví o poválečném období. Jak je to ve Španělsku?

Ve Španělsku je to velmi podobné. Jsem profesorem historie a často vidím, že moji studenti neví prakticky nic o době, kdy tu vládl diktátor Francisco Franco, ani neví nic o přechodu k demokracii nebo naší demokratické ústavě ani o okolnostech jejího vzniku. Myslím, že musíme vyvinout větší úsilí při vyučování historie, hlavně pak dějin 20. století, jejich evropského kontextu, studené války a také evropské integrace.

Katalánsko rozhoduje - buď vyhlásí nezávislost, nebo svolá nové volby. Hlavní roli ve směřování regionu sehraje Puigdemont

29. 10. 2017 ▪ 5 min. čtení

George Orwell kdysi napsal, že "ten, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost". Souhlasíte s tím?

Ano, s tím souhlasím. Dochází k určité "weaponization" historie - tento výraz nemá ale snadný překlad. Znamená to, že minulost se využívá k politickým účelům nebo k manipulaci. I ve Španělsku se objevuje kritika tranzice. Objevuje se myšlenka, že tu vznikl jakýsi "pakt mlčení" o frankistické minulosti. To je ale nepravdivé. Udělali jsme seznam filmů, článků o občanské válce nebo o frankismu. Studovali jsme i represe, ke kterým docházelo ve všech provinciích. Také představa, že se nemůže mluvit o minulosti, abychom nepoškodili budoucnost, je falešná. Vytváří se dojem, že Španělé byli zbaveni své minulosti, což je i jednou z největších kritik naší tranzice.

A jakou roli hraje minulost ve španělské politice nyní? Například socialistický premiér Pedro Sánchez nechal přestěhovat ostatky diktátora Franka.

Exhumace Franka je spojena se zákonem o historické paměti z roku 2007. Ten má jak kladné, tak i záporné stránky. Tou zápornou je, že ho prosadila část parlamentu navzdory nesouhlasu jeho další části. Tou kladnou pak je samotné přestěhování Frankových ostatků. To je rozumný krok, ovšem za předpokladu, že se ví, co se pak udělá s Údolím padlých.

Do údolí často jezdím s mými návštěvami. Vždy mě zaskočí, že tam není žádné vysvětlení, vůbec nic, co by vysvětlovalo, co to vlastně je. Stydím se, když vidím, jak tam jezdí tisíce turistů z Japonska a fotí si to, aniž by věděli, co to je. Je to přitom jedno z nejvíce navštěvovaných míst ve Španělsku. Myslím, že je třeba tam vystavět dokumentační středisko, které by vysvětlovalo, že Údolí padlých bylo postavené politickými vězni, že tam někteří lidé zemřeli, že je tam pohřbeno 30 tisíc lidí jak ze řad stoupenců, tak i odpůrců Franka. Je třeba tohle všechno vysvětlit.

Nejsem stoupencem názoru, že existuje pouze jedna historická paměť. Myslím, že je individuální, že existuje více "pamětí". Není to ale to samé co historie, což je vědecký obor, jež by měl usilovat o objektivitu. Oproti tomu historická paměť je fenomén osobní a nepřenosný. Mohou existovat historické paměti frankistů i jejich odpůrců. Je ale nepochybné, že minulost nadále rozděluje španělskou společnost.

Proč ale Španělsko nepřestěhovalo Frankovy ostatky z Údolí padlých dřív?

Je pravda, že se to mohlo udělat už koncem 80. nebo začátkem 90. let. Jsem trochu kritický k vládě Felipeho Gonzáleze (premiérem v letech 1982 až 1996 – pozn. red.), protože měl absolutní většinu v Kongresu. Sám později uznal, že to byla chyba.

I já lituji, že se to nestalo dřív. Myslím, že i to přispělo k vytvoření pocitu, že ve Španělsku existovalo určité tabu, tedy že se Frankovy ostatky nemohou přestěhovat.

Jaké jsou podle vás úkoly pro další vládu v oblasti paměti národa?

Pokud opravdu budeme mít novou vládu Pedra Sáncheze společně s Unidos Podemos (krajně levicová strana, se kterou Sánchez nyní vyjednává o koalici – pozn.red.), myslím, že toto pro ni nebude prioritní téma. Rád bych upozornil, že to bude vůbec první koaliční vláda na národní úrovni. Jednoznačně bude těžké udržet vnitřní jednotu této koalice. Myslím si, že vláda nebude v pozici, kdy by mohla v této oblasti udělat cokoliv podstatného. Také opozice bude velmi kritická. Současně si ale myslím, že přestěhováním Frankových ostatků jsme už za tím obrátili list.

Jsou tu ale ještě věci, které by se měly udělat. Odhaduje se, že ve Španělsku je ještě sto tisíc neidentifikovaných ostatků obětí frankismu. Myslím si, že vláda by je měla exhumovat, identifikovat a dát jim důstojné hroby. Chápu rodiny, které si stěžují, že dokud nepohřbí své příbuzné, toto téma neuzavřou. A to je podle mě mnohem důležitější než Franco. Exhumaci a identifikaci obětí nyní provádějí různé asociace, nevládní organizace a podobně. Přesto myslím, že stát by měl mít morální povinnost to udělat.

Jednou ze španělských stran, pro kterou je důležitá historie, je krajně pravicová strana Vox. Co stojí za jejím nástupem?

Vox je ultrakonzervativní stranou, kterou založili bývalí členové Lidové strany a již z velké části volí někdejší voliči lidovců. Pro ně je vůbec nejdůležitějším tématem Katalánsko. Tak ze 70 až 80 procent za nástupem Voxu stojí krize v Katalánsku, jež vyprovokovala u těch nejkonzervativnějších Španělů rozhořčení. Ti si myslí, že nejprve lidovci a pak i socialisté byli ke katalánským separatistům příliš měkcí a tím umožnili, aby docházelo k urážkám symbolů Španělska a monarchie nebo také k beztrestnosti. Velmi důležitou roli sehrálo i násilí v ulicích Barcelony poté, co Nejvyšší soud rozdal tresty za nelegální referendum. Viděli jsme, jak malá zradikalizovaná část společnosti použila násilí v ulicích Barcelony a rozdělávala ohně, a to naprosto beztrestně, až dosud blokuje silnici do Francie. Například lidé, kteří chtěli jet vlakem do práce z barcelonské stanice Sants, kvůli blokádám nemohli. A to vše vyvolalo u části společnosti pocit, že vláda některé Katalánce nechala na holičkách a že nedokáže prosadit dodržování práva.

Za nástupem Voxu stojí jeho protiimigrační postoje. Studie ukazují, že má největší podporu v těch částech Španělska, kam přišlo nejvíce migrantů.

Proč se katalánský nacionalismus probudil společně s finanční a ekonomickou krizí?

V Katalánsku vždy existovaly nacionalistické strany, ale nebyly separatistické. Jejich lídři si v době hospodářské krize uvědomili, že jejich úsporná opatření nebyla populární, a proto aby se politicky zachránili, rozhodli se rozvířit touhu po nezávislosti.

Myslím, že se nejedná o konflikt mezi Španělskem a Katalánskem, ale o konflikt uvnitř katalánské společnosti. Model soužití se rozbil, jsou tu konflikty v rodinách, ve firmách, ve sportovních klubech. Myslím také, že se jedná o socioekonomickou krizi. Chtěl bych k tomu poznamenat další věc. Je třeba také připomenout, že v roce 2010 španělský Ústavní soud odmítl nový statut Katalánska v rámci Španělska (dojednán byl v roce 2006 s centrální vládou, pozn. red.)

Zadruhé, v roce 2011 vyhráli ve volbách lidovci a katalánští nacionalisté pochopili, že jejich vláda bude vůči nim méně přátelská. O tři roky později se ve Skotsku konalo referendum o nezávislosti. To v podstatě legitimizovalo myšlenku, že v Evropě existuje automatické právo na sebeurčení, což ale není pravda, protože neexistuje ve španělském, evropském ani mezinárodním právu.