Stát si bere moc zpět od internetových gigantů. Důkazem je osud Jacka Maa nebo Trumpova Twitteru

Na druhé straně Tichého oceánu po středečním útoku na Kapitol nejprve Facebook a Instagram a potom Twitter natrvalo zrušily účty amerického prezidenta Donalda Trumpa. A firma Amazon zastavila webhosting sociální síti Parler, na níž se američtí pravicoví konspirátoři domlouvali o postupu útoku a teď řeší, jak si vymoci od končícího prezidenta milost. Zrušení prezidentových účtů není až tolik výraz síly sociálních sítí, ale jejich obav z toho, aby nová vláda prezidenta Joea Bidena neprosadila tvrdou regulaci, rozbití těchto firem a jejich dosavadního byznysového modelu. Očekává se, že Biden bude mnohem otevřenější vůči volání z řad domácích amerických kritiků po tom, aby se moc a síla velkých technologických firem omezily.

Šéfové velkých technologických firem za poslední dva roky absolvovali více výslechů před různými kongresovými výbory než za předchozích deset let, kdy síla a moc jejich firem rostly závratným tempem. Ředitelé a majitelé Googlu, Facebooku, Amazonu či Applu jako by – podobně jako Jack Ma – žili na jiné planetě, která se ale nyní srazila s politickou realitou.

Evropská unie, která – bohužel – nemá žádnou globální technologickou firmu stejné ligy, jako je Alibaba, Google nebo Facebook, se pak rovnou pustila do regulace, kterou obhajuje snahou vrátit i ve věku digitálních nástrojů politické rozhodování do rukou voličů a jimi zvolených politiků. Technologické firmy totiž nejenže ovládají čím dál větší část veřejného (digitálního) prostoru, ale zároveň svými algoritmy zaměřenými na maximalizaci zisku ovlivňují a podle mnoha názorů zároveň ničí demokratické rozhodování.

Moc čínského prezidenta Si Ťin-pchinga a komunistické strany se podle amerického politologa Minxin Peie opírá o čtyři "nohy": represe a tvrdou kontrolu společnosti pomocí čím dál většího vlivu technologií, disciplinovanou stranu stalinistického modelu, rostoucí asertivní roli Číny v globální geopolitice a státní kapitalismus. Alibaba a další globálně působící čínské firmy hrají svoji roli v každé z nich, ať už jako motor ekonomiky, dodavatel technologií a dat pro kontrolu občanů, nebo nástroj globální moci. Proto čínská komunistická strana a stát s ní spojený vidí v síle technologických firem, jako je Alibaba, nebezpečí – a proto Jack Ma narazil.

Demokratické státy vidí v technologických firmách také nebezpečí, i když jde o něco dost jiného: férovou politickou i podnikatelskou soutěž, svobodu vyjadřování a svobodu volby, které narušují algoritmy internetových gigantů.

V obou případech ale můžeme říci, že stát (v evropském případě reprezentovaný Evropskou unií, protože ta je vůči technologickým firmám relevantnějším hráčem než jednotlivé členské země) se v letech 2020 a 2021 rozhodl si vzít zpět svůj tradiční monopol na vykonávání moci. Nejspíš není náhodou, že se tak děje v čase pandemie, kdy se dramaticky zvětšila závislost na moderních technologiích kvůli lockdownům a dalším omezením. Podobně jako v jiných případech, dlouhodobý trend rychle a mohutně vyhřezl na povrch.

Stát je pro většinu lidí abstraktní pojem, s nímž si pohrávají různé teorie. Pro konzervativce či klasické liberály by stát měl být co nejmenší a jednotlivé složky moci by se měly vyvažovat. Tradiční levice vidí ve státu možnost přerozdělení prostředků a zajištění pomoci těm nejpotřebnějším, tedy sociální stát. Radikální levice pak vidí spíš onen represivní aparát, jímž jedna třída ovládá druhou (v případě, že mu marxistická levice nevládne) a zároveň možnost, jak nastolit vlastní "diktaturu proletariátu" v případě, když stát ovládne. Ve všech případech těchto klasických pojetí stát drží v rukou monopol na násilí a udržení pořádku a také na ovládání ekonomiky většinou prostřednictvím nastolování pravidel.

Ne nutně musela být státní moc vždy orientována jen na sledování ekonomických zájmů. Ani ve středověku nemuseli být panovníci těmi nejbohatšími a s příchodem průmyslové revoluce a rozvojem kapitalismu se od sebe moc státu a ekonomická síla ještě více vzdálily. Ale navzájem se ovlivňují a svým způsobem je vztah státu a ekonomiky nikdy nekončícím soubojem o to, zda pravidla usměrňující hospodářskou činnost bude více určovat stát jako nejvrchnější regulátor, který má či může mít i jiné zájmy než čistý zisk, nebo zda si pravidla budou určovat ekonomické subjekty, které mají obvykle mnohem užší zájmy než stát. To druhé pak platí v mnohem větší míře pro digitální ekonomiku, která v zásadě nezná fyzické hranice států.

Různé zájmy má samozřejmě i ten, kdo ve státě drží moc. Autoritářský stát, jako je komunistická Čína, pak má jiný zájem než demokratický stát, jako jsou třeba USA nebo členské země Evropské unie. Zvláště jejich občané si v průběhu posledního roku během pandemie měli možnost uvědomit, jak je stát a jím - pravda - v různé kvalitě poskytované služby důležitý. V Česku často nedoceňujeme kvalitu našeho záchranného systému, zdravotnictví nebo policie či hasičů. Až s nucenou domácí výukou jsme se začali masově zabývat kvalitou školství nebo sociálních služeb. A pocítili jsme, jak stát vykonává svoji moc tím, že nařídí ekonomice nebo její velké části se prostě "vypnout". Snáze si uvědomujeme plný rozsah státní moci i státních služeb. A mnozí liberálové z devadesátých let minulého století, kdy se mluvilo o radikálním zeštíhlení státu, teď i v postkomunistických zemích volají po silnějším státu, který před třiceti lety s takovou radostí demontovali. Začalo to vlastně už bankovní regulací po finanční krizi v letech 2008 až 2009, která vyvolala krizi kapitalismu.

Zároveň jsme se více stali závislými na rychle se rozvíjejícím, dravém a sílícím druhu hospodářské činnosti – na digitální ekonomice. Ta v mnohém připomíná průmyslovou revoluci devatenáctého století, kdy různá odvětví i firmy prudce rostou, zanikají, spojují se ve snaze maximalizovat to jediné, k čemu jsou určené: zisk a hodnotu firmy pro akcionáře, kterých na rozdíl od 19. století není málo, ale miliony.

I pro akcionáře je často podstata způsobu, jakým digitální giganti vydělávají peníze a rostou, zahalena tajemstvím. Co si pak mají počít ti, kteří mají vykonávat státní moc a regulovat ekonomickou činnost v zájmu širšího celku, v zájmu státu a jeho širokých potřeb. "Zuckerberg vysvětluje Kongresu internet," byl jeden z titulků charakterizujících první slyšení šéfa Facebooku v americkém Senátu v dubnu roku 2018, kdy bylo jasně vidět a slyšet, jak na sebe narazily dva naprosto odlišné světy – tradiční politiky a nové ekonomiky. Mnozí senátoři prostě nechápali byznysový model Facebooku a Mark Zuckerberg zase nerozuměl tomu, že to nechápou. Nebo tak aspoň vypadal a mluvil. Byl to názorný příklad toho, proč nějakou dobu trvalo, než si zástupci státní moci uvědomili, co se děje.

Stát při výkonu své moci obvykle občany, firmy i další subjekty regulací usměrňuje tak, aby je donutil chovat se podle pravidel daných tím, kdo ho ovládá. Pravidla bývají poměrně jasná jak v diktaturách, tak v demokratických režimech. Jak ukázala americká socioložka Shoshana Zuboffová ve své knize Věk slídilského kapitalismu nebo dokumentární film Sociální dilema kanálu Netflix, technologické firmy v nové digitální ekonomice se snaží své uživatele či klienty také řídit a určovat jim pravidla, ale skrytě a způsobem, který nemůže jejich uživatel či klient ovlivnit a který není jasný ani regulátorům.

Pozice firem, jako je Google nebo Facebook, je proto v nové digitální ekonomice mnohem mocnější, než byla pozice amerických obrů, jako byl Standard Oil na konci 19. století před přijetím prvních antimonopolních zákonů. Vliv těchto firem je totiž globální, respektive dosahuje tam, kam dosahuje otevřený internet. V případě Facebooku končí u velké čínské elektronické zdi, za níž začíná království jménem Alibaba, jemuž se nyní čínská komunistická strana rozhodla přistřihnout křidélka.

Evropská komise se loni v demokratickém balení rozhodla provést internetovým gigantům něco podobného, co se stalo Jacku Maovi. Brusel před Vánocemi představil sérii návrhů na evropské směrnice, které mají omezit jak možnost manipulace s obsahem sociálních sítí, tak monopolní postavení jednotlivých velkých firem v různých sektorech digitální ekonomiky. Bude to složitý a dlouhý proces s nejistým výsledkem, protože firmy – na rozdíl od zakladatele Alibaby – mají možnost se bránit. Úsilí Evropské komise má navíc rozměr evropsko-amerického soupeření, kde mohou být Evropané snadno obviněni z toho, že chtějí uměle omezit americkou konkurenci, protože sami v tomto oboru nemají ve hře žádná zásadní želízka.

Mnohem citelnější pro většinu těchto firem ale bude, až se na ně zaměří americká vláda a Kongres, protože většina těchto firem má sídlo v USA. Toho se šéfové Amazonu, Googlu nebo Facebooku bojí nejvíc. Zatímco v Číně je kvůli povaze tamního státu výsledek souboje mezi státem a technologickými firmami předem daný, tak v Americe uvidíme nejspíš v příštích měsících a letech, jakým směrem se opravdu v demokracii bude odvíjet soupeření o moc mezi státem a firmami.

Amerika nemá historii silného státu. Má ale zkušenosti z rozbíjení monopolů na přelomu 19. a 20. století nebo z Velké hospodářské krize a Nového údělu. To byly milníky, jež ukázaly sílu státní moci ve prospěch širší skupiny obyvatel státu, nikoli jen akcionářů několika firem.

Po zkušenostech se socialismem se to píše těžko, ale v zájmu zachování liberální demokracie bychom si měli přát, aby s rozvojem digitální ekonomiky platilo "Let’s make a state great again!". Nemělo by se tak stát zvýšením počtu státních zaměstnanců a totálním ovládnutím společnosti jako v Číně, ale prostřednictvím efektivní regulace, která pomůže narovnat ve společnosti rovnováhu, jež je nyní vychýlena ve prospěch digitálních gigantů v části ekonomiky, která bude do budoucna hrát čím dál důležitější roli.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto