Těsně před vánočními svátky se v českých i evropských médiích objevily neobvyklé obrázky z Bruselu – jindy neslyšně fungující mašinerie zaměstnanců institucí EU zajišťující jednání minstrů členských států v budově Justus Lipsius, sídle Rady EU, se objevila v přímém přenosu s transparenty a hesly, která byla tradičně k vidění spíše při pravidelných protestech zemědělců, rybářů, dopravců a různých odborářů na úzkém trávníku před touto budovou.

Média většinou zaznamenala jádro sporu týkající se úpravy platů zaměstnanců institucí EU, nicméně bohužel akcentovala spíše jednostranný výklad podávaný řadou členských států. Na konci roku definovaného světovou finanční krizí, která naplno zasáhla i Evropu a v řadě členských zemí si vynutila radikální zásahy do veřejných rozpočtů, se opravdu jevilo jako nevhodné debatovat o valorizaci platů euroúředníků.

Nicméně tento problém má více rovin a snaha po mediální zkratce či dokonce laciné senzaci by neměla seriózním médiím zabránit v komplexní prezentaci tohoto sporu a jeho širších dopadů.

Podstatou sporu je mechanismus valorizace platů zaměstnanců institucí EU, který členské státy schválily jako součást Služebního řádu (Staff Regulations), který vstoupil v platnost k 1.5.2004. Tento mechanismus vychází z rovnice zohledňující dva zásadní parametry: hladinu životních nákladů v Bruselu a vývoj platů ve veřejné sféře v osmi referenčních zemích EU. Obojí ovšem vypočítává z časového období výrazně staršího data – konkrétně od června předchozího roku do letošního června.

Toto zpoždění pak může přinést výsledný koeficient, který se může zdát evropské veřejnosti pramálo ospravedlnitelný. Ve skutečnosti ovšem výsledek 3,7% odpovídá vysoké míře inflace v roce 2008 a odpovídajícímu výraznému zvyšování platů ve veřejných správách většiny členských zemí EU zamýšlenému k pokrytí takto výrazně zvýšených životních nákladů.

Tento mechanismus zároveň vedl při posledním výpočtu k naprosto mizivé úpravě platů v evropských institucích na konci roku 2008 (tedy když inflace vystoupala na nejvyšší hodnotu za posledních dvacet let). Obdobně tento mechanismus zaručuje, že příští rok dojde k prakticky nulovému růstů těchto platů či jejich redukci.

Tak trochu protizákonná úprava

Zhruba desítka členských států se ovšem v půli prosince rozhodla navrhnout jinou úpravu platů, a to způsobem, který porušuje jejich zákonný závazek plynoucí ze Služebního řádu institucí EU, který členské státy přijaly v roce 2004. Pro řadu vlád to je pochopitelné, byť poněkud laciné, populistické gesto. Pokud znamenalo použití závazného mechanismu loni minimální nárůst, tak s ním tyto členské státy neměly problém, když však letos není výsledek podle jejich představ,  použití mechanismu odmítají.

V jiných částech světa se tento postup vnímá jako obcházení závazných pravidel, či jejich arbitrární výklad – tedy opak toho, co Evropská unie prosazuje jako základ dobré správy věcí veřejných, konkrétně právního státu.

Členské státy mohou samozřejmě za použití řádných procedur změnit to, na čem se před několika lety shodly. Ovšem činit tak tímto nestandardním způsobem je nešťastné a do fungování evropských institucí příliš dobré vůle nepřinese.

Z poloviny sedmdesátých let a tehdy probíhající ropné krize navíc existuje precedens, kdy členské státy podobným způsobem porušily jimi schválený mechanismus úpravy platů a evropské soudní instituce následně s odstupem několika měsíců tento postup shledaly nezákonným a k úpravě se zpětnou platností muselo dojít.

Česko je v nižší kastě

Celá záležitost má ovšem z českého pohledu ještě jednu důležitou rovinu. Nový služební řád byl přijat záměrně těsně před rozšířením EU o deset nových členských zemí (včetně ČR) a zakotvení tohoto mechanismu, který měl platit do r.2012, bylo v zásadě jediným ústupkem starých členských států EU.

V ostatních oblastech totiž nový Služební řád zavedl de facto dvě kasty euroúředníků – těch ze starých členských států přijatých před 1.5.2004, kteří získali mnohem lepší postavení i vyšší platy, a těch přijatých po 1.5.2004 (tedy z definice všech zaměstnanců institucí EU z nově přistoupivších členských států, včetně ČR). Ti teď jsou na nejnižších příčkách kariérní struktury, přestože vykonávají jako administrátoři či asistenti tu samou práci jako jejich kolegové ze starších členských zemí.

Tisíce kvalifikovaných odborníků tak prošlo v minulých letech náročnými konkurzy a výběrovými řízeními, ale jejich platové ohodnocení je většinou o desítky procent nižší nežli za stejnou práci dostávají jejich „šťastnější“ kolegové přijatí před 1.5.2004.

Tímto způsobem ušetřily členské státy v posledních letech stovky milionů EUR z platových nákladů a úspory zavedené tímto „dvoukastovním“ systémem budou pokračovat po následující desetiletí. Vzhledem k celkové úspoře dosažené na úkor tisíců nově nastoupivších zaměstnanců institucí EU je pak otázka valorizace o jedno, dvě či tři procenta vnímána poněkud jinak.

Autor pracuje v evropských institucích