Neobvyklá masivní stávka zaměstnanců unijních institucí se na počátku ledna chystala na druhé kolo. Poté, co členské státy těsně před vánocemi v rozporu s dohodnutými pravidly z roku 2004 odsouhlasily pouze poloviční valorizaci platů zaměstnanců EU, unijní odbory hrozily dalším kolem masivních protestů.

Ty měly zasáhnout například důležitá slyšení designovaných členů Evropské komise před plénem Evropského parlamentu na konci ledna. Tento týden se nicméně podařilo tuto hrozbu odvrátit, když mluvčí Evropské komise oznámila, že Komise předloží tento případ porušení pravidel EU ze strany členských států k posouzení Evropskému soudnímu dvoru a následně i předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek slíbil unijním odborům plnou podporu takového postupu.

Pravidla EU versus politické argumenty

V dosavadní výměně názorů mezi unijními odbory a některými vládami členských států se v zásadě objevují dvě skupiny argumentů. Unijní odbory a nyní i Evropská komise se drží roviny dodržování pravidel EU, mezi něž patří i v roce 2004 upravený mechanismus valorizace platů. K tomu dochází podle předem stanoveného vzorce reflektujícího vývoj platů ve veřejné sféře v osmi referenčních zemích EU a vývoj cenové hladiny v Bruselu – v obou případech ovšem s podstatným odstupem 18 měsíců.

Naproti tomu některé vlády se snaží používat především politické argumenty a poukazují na nevhodnost růstu platů o 3,7% v době světové finanční krize. Podobné argumenty se již jednou před Evropským soudním dvorem dostaly ke slovu ve srovnatelném případě. V polovině 70.let se během ropné krize také část členských států pokusila s poukazem na mimořádné ekonomické těžkosti uplatnit jiný, nežli předem dohodnutý systém mechanismu valorizace platů unijních zaměstnanců.

Tehdy se Evropský soudní dvůr přiklonil na stranu „vlády práva“ a potvrdil, že pravidla EU je nutné dodržovat nejenom tehdy, když se to členským států hodí. Přestože unijní právní systém není založen na absolutní síle precedentů, je pravděpodobné, že Evropský soudní dvůr se i v tomto případě přikloní na stranu právního státu a tudíž prohlásí akt členských států za odporující pravidlům EU.

Členské státy tak mohou být za několik měsíců nuceny přiznat porážku. Řada vlád již svůj politický kapitál předvánočním rozhodnutím v očích domácí veřejnosti dostatečně navýšila, takže to pro ně bude pouze druhořadá událost. Jednoduché populistické gesto tak mohlo získat krátkodobé body, ale z dlouhodobého hlediska je pro fungování EU lepší držet se dohodnutých pravidel.

Spory završili svým požadavkem europoslanci

Další dějství platové tragikomedie představili na konci loňského roku europoslanci. Ti přišli s požadavkem na nárůst jejich příspěvků na poslanecké asistenty dokonce o 8,6% (konkrétně se má jednat o dalších 13 milionů EUR v rozpočtu Evropského parlamentu).

Europoslanci argumentují posílením jejich role dané Lisabonskou smlouvou, která v řadě oblastí zavádí metodu „spolurozhodování“ pro přijímání unijní legislativy, v rámci níž je role Evropského parlamentu a Rady EU v podstatě rovnocenná.

Tato posílená pravomoc se ovšem projeví také ve zvýšené potřebě kvalitní přípravy legislativního procesu. S odkazem na tento argument chtějí tedy europoslanci vyšší příspěvky na své asistenty a sekretariát EP by rád najal další pracovníky jak do odborného aparátu připravujícího jednání jednotlivých výborů EP, tak do aparátu hlavních poslaneckých frakcí.

I v tomto případě se ovšem návrh vedení Evropského parlamentu musí řídit principem celkového „rozpočtově neutrálního dopadu“, jinými slovy nesmí dojít k navýšení rozpočtu EP jako celku, ale prostředky je nutné ušetřit v jiných kapitolách fungování EP.

Minimálně v tomto bodě se ukazuje ve srovnání s praxí většiny národních parlamentů (včetně toho českého) jako pozitivní struktura fungování EU, kdy rozpočet jednotlivých institucí v rámci celkového rozpočtu EU neschvaluje pouze ta instituce, jíž se týká, ale vždy je nutný souhlas Evropského parlamentu (tedy přímo volených europoslanců) a Rady EU (tedy zástupců vlád členských států).

O podobném principu vyvažování se ovšem českému voliči v případě jeho zákonodárců stanovujících si sami svoje platy i další náhrady může pouze zdát.

Autor pracuje v evropských institucích