Norská cestující Helene Svendsrudová si nestěžuje, spíše naopak. Oproti původním plánům si protáhla dovolenou o několik dnů strávených v Hong Kongu, kde uvízla cestou z Bali do Osla. Doma na ni žádné neodkladné záležitosti nečekají a aerolinky Cathay Pacific ji ubytovali v pětihvězdičkovém hotelu.
„Je tu pár dalších lidí ze Skandinávie, takže chodíme nakupovat, prohlížíme si společně město,“ píše mladá Norka na stránkách BBC. „Na Bali jsem byla u kamarádky, tak se tam možná vrátím, pokud se do úterka nic nezmění,“ dodává. Uznává však, že patří mezi malou skupinku šťastných. Většina aerolinek totiž tak štědrá nebyla a mnozí z pasažérů tak na letištích doslova živoří.
„Do Londýna jsme s matkou přiletěli ve čtvrtek z USA, osm hodin poté jsme měli nastoupit do letadla do Teheránu. Ale jsme pořád tady,“ vypráví Parissa z Íránu. Britové oběma ženám sice o týden prodloužili víza a aerolinky zajistily jednu noc v hotelu, ale to je veškerá pomoc, která se jim dostala.
„Dochází nám peníze, takže jíme jen jednou denně. Snad nám rodina z Íránu něco pošle,“ doufá dívka, která se podle vlastních slov cítí „znuděná, znepokojená a vyčerpaná“.
Britská rodina Jacmanových na druhém konci světa, v australském Sydney, řešila podobný problém. Na prázdniny v Austrálii šetřila dva roky a v pátek se z vysněné dovolené měla vrátit. Jenomže islandská sopka zasáhla i do jejich životů, a to navíc ve chvíli, kdy už z peněz vyčleněných na cestu příliš nezbylo.
Nejprve se manželé se svými dvěma syny ubytovali v hotelu, pak přešli do levnějšího hostelu. Když už pro ně začala být i tato varianta příliš nákladná, znovu se pokusili spojit se společností Qantas, se kterou měli letět domů. Jenomže tam jim nabídli zaplacení noclehu na jednou noc. Pomohlo až to, když se do jejich příběhu vložili reportéři agentury AP a aerolinky slíbily zajistit i další noclehy.
Rozčilený je i francouzský profesor filozofie Francois Broche, který v Tokiu uvízl s posledními třiceti dolary v kapse. „Jednu noc jsem zůstal v hotelu, ale za to jsem dal všechny peníze. Teď asi půjdu na letiště, snad bude Bůh stát při mně,“ povzdechl si.
Ani na obvykle velmi vytíženém letišti Narita ho totiž zřejmě nic dobrého nečeká. Vyčerpaným a znuděným pasažérům letiště sice poskytlo spacáky, vodu, kupóny do sprchy a suchary a nabídlo jim dokonce bezplatnou prohlídku tranzitního prostoru. Jenomže to zřejmě není to, co by si hladový člověk po několika dnech spaní na podlaze přál. „Tohle nepotřebujeme. Chtěli bychom misku rýže,“ konstatuje lakonicky Nicolas Ribard, který by se rád vrátil do svého domovského Avignonu.
