"Český exprezident byl člověkem-symbolem, který zajistil své zemi nejméně bolestivý přechod od komunismu k demokracii ve východní Evropě," napsal list Kommersant. Havel podle deníku patřil k politikům těšících se ve 20. století největší autoritě, nenechal se zdrtit neduhy, zbožňoval ženy a uměl se těšit z radostí života do posledního dne.

"Ve funkci prezidenta předvedl to, co se zdálo nemožné: dokázal, že včerejší rebel se může stát efektivním vládcem. Reformy podniknuté v jeho éře naprosto uspěly: stabilita prvního postkomunistického desetiletí byla zajištěna bez toho, že by demokracie utrpěla," podotkl.

Havel při tom zůstal nekonformním, neřídil se pravidly politické korektnosti, ale vlastním přesvědčením. Ještě pár dní před smrtí přijal tibetského dalajlamu bez rozmýšlení, jak se to odrazí na vztazích s Čínou, a v červenci se prudce ohradil proti udělení prestižní německé ceny Quadriga Vladimiru Putinovi: pohrozil, že cenu, kterou byl vyznamenán v roce 2009, v takovém případě vrátí, porota nakonec odvolala ocenění ruského premiéra, připomněl Kommersant.

Spojil nespojitelné

"Budeme si Václava Havla připomínat jako člověka, který v sobě spojil nespojitelné. Takoví lidé se dostávají k moci jen v době změn, kdy tradiční kádrové výtahy nefungují," napsaly Vedomosti. Havel nejenže mnoho udělal pro zhroucení prosovětského režimu ve své vlasti, ale také se stal prvním budovatelem nového českého státu.

Zatímco první zvolení prezidentem v roce 1989 na vlně sametové revoluce se jevilo naprosto logickým, "zdánlivě nelogicky vypadá jeho politická dlouhověkost: českým prezidentem se stal v roce 1993 a odpracoval si dvě období do roku 2003", poznamenal list. V parlamentní republice s omezenými pravomocemi prezidenta se stal především státním symbolem, zatímco za reformy odpovídala vláda. Avšak dokázal vybudovat konsens elit a nabídnout jakousi střední cestu, která Česku umožnila měkce zvládnout ekonomickou transformaci, rozdělení se Slovenskem a stát se plnoprávným členem Evropské unie.

Vládní list Rossijskaja gazeta charakterizuje Havla jako disidenta, dramaturga, otce "sametové revoluce", posledního československého a prvního českého prezidenta, který "dokázal světu, že státy se mohou rozpadat smírně a bez krveprolití". Připomněl také, že podle mnoha lidí se plicní neduh a další zdravotní potíže jevily následkem dřívějšího věznění za disidentství.

"V Evropě se Havlovo jméno spojuje především s pádem Berlínské zdi a komunistických režimů. S jeho pomocí se Československo přiblížilo Západu. Havel se snažil zachovat jednotu země. Ale na rozdíl od Alexandra Sacharova, který neviděl, co se stalo se zemí, se stal svědkem změn, zřízení nového státu. Havel se stal prezidentem nového, svobodného Česka, a především s tím vstoupí do dějin," citoval list názor německého politologa Alexandra Rahra. Závěrem dodal, že po odchodu z nejvyšší funkce se Havel vrátil k psaní divadelních her, což je pole, kde dosáhl "nemenšího úspěchu než v politice", a to včetně Ruska.