Tisíce íránských Židů a jejich potomků vděčí za svůj život íránskému diplomatovi Abdolu Hosejnu Sardárímu. Uvádí to nově vydaná kniha Ve stínu lva. Podle BBC íránský velvyslanec v Paříži riskoval za druhé světové války svůj život, aby pomohl k odjezdu z Francie pronásledovaným židovským rodákům z Íránu.

"Pamatuji si, že otec později často zdůrazňoval, že jsme na živu jen díky panu Sardárímu. Myslím, že byl jako Schindler, také pomáhal Židům," říká jedna ze zachráněných, Eliane Kohanimová, které tehdy bylo sedm let.

Ve své knize Ve stínu lva líčí Faráborz Mochtárí příběh mladého bonvivána, který se z ničeho nic octnul na začátku druhé světové války v pozici šéfa íránského diplomatického zastoupení v Paříži.

Ačkoli oficiálně byl Írán za války neutrální mocností, snažil se udržovat dobré ekonomické vztahy s nacistickým Německem. Íránští Židé se však přesto v Paříži dočkali pronásledování.

Sardárí využil svého vlivu a styků s Němci k získání výjimky z nacistických rasových zákonů pro více než 2000 íránských Židů.

Útěk umožnily nové pasy

K návratu do Teheránu jim pomohl pomocí nově vydaných pasů, které potřebovali na cestě přes celou Evropu.

Poté, co v srpnu 1941 vstoupily sovětské a britské jednotky do Íránu, byla Sardárího humanitární mise čím dál obtížnější.

Írán podepsal dohodu se spojenci a Sardárímu bylo nařízeno co nejdříve se vrátit do Teheránu. Sardárí to ale odmítl, byl zbaven diplomatické imunity, a dál se snažil pomáhat tamním íránským Židům.

V době, kdy bylo z okupované Francie deportováno do nacistických vyhlazovacích táborů na 100 tisíc francouzských Židů, Sardárí vydal odhadem 500 až 1000 nových pasů. Mochtárí v knize odhaduje, že každý pas byl použit pro dva až tři lidi.

Zemřel v zapomnění

Sardárí nikdy za svého života neusiloval o jakékoli uznání zásluh. Vždy říkal, že konal jen svou povinnost. Zemřel náhle v roce 1981 ve svém domě v Croydonu jižně od Londýna poté, co byl po íránské revoluci zbaven penze diplomata a byl mu odebrán majetek v Teheránu.

Mochtárí v knize odhaduje, že každý pas byl použit pro dva až tři lidi, takže "zachránil asi 2000 lidí". Jeho humanitární práce byla oceněna až posmrtně v roce 2004, centrem Simona Wiesenthala v Los Angeles.