V závěru uplynulého roku věnovala francouzská média zvýšenou pozornost České republice a jejím politikům v souvislosti s přebíráním půlročního předsednictví v Evropské unii. Rozdíl oproti předchozím týdnům a měsícům byl především v úbytku záporných komentářů na vyhlídky českého vedení v čele unie. Naopak přibylo článků všeobecně přibližujících situaci v zemi, její politické představitele a plány na předsednictví. Francii předsednictví skončilo 31. prosince.
Z textů na stránkách francouzských novin a z výroků v tamějším rozhlasu a televizi vyplývá, že vůdčí role Česka v unii přiměla spíše konzervativní Francii k tomu, aby se snažila tuto malou zemi v srdci Evropy alespoň trochu poznat. Česká kotlina přestává být součástí jakési podivné směsice východoevropských útvarů za někdejší železnou oponou.
Stále se sice občas setkáváme s mylným označením Českooslovensko, ale orientaci čtenářům usnadňuje fakt, že Slovensko vstupuje do zóny zemí se společnou měnou euro, která slaví deset let existence. Zpravodajské televize zase zoufale hledají kompetentní Čechy, kteří by v diskusních pořadech hovořili o rodné zemi a o své vůli či nevůli obhajovali kroky české vlády.
Le Monde: Klaus je nevrlý cholerik
Objevují se profily jednotlivých významných politiků, které nejsou ovšem vždy oproštěny od určitých klišé. Nejméně oblíbeným je zde dle očekávání český prezident Václav Klaus, jenž bývá nejčastěji označován za disidenta EU, eurofoba, nacionalistu, popírače klimatických změn a osobnost, která se skoro za každou cenu chce stavět proti proudu. Jinak střízlivý list Le Monde popsal dokonce Klause jako nevrlého cholerika. V jednom televizním rozhovoru jej novinář Charles Jaigu z deníku Le Figaro dokonce označil za "prezidenta šílence".
Francouzským žurnalistům všeobecně přijde zajímavé, že zatímco názory politické elity ve zbytku EU ohledně dalšího stmelování konglomerátu 27 států jsou poměrně shodné, Česko má velké pochybovače hned v čele státu a ve vládní straně. O to záhadněji se jim jeví český premiér Mirek Topolánek, který se netají určitým euroskepticismem a u kterého podle nich panují obavy, zda nezůstane poněkud v Klausově stínu. Jeho uklidňující prohlášení, že bude jednat v zájmu evropského celku berou s určitou rezervou už s ohledem na to, že se ne všichni jasně orientují v dělbě moci v České republice, kde je šéfem exekutivy ministerský předseda.
Největší sympatie francouzských médií získává český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který je v zemi poměrně častým hostem a který již stihl si řadu Francouzů získat svou aristokratickou kultivovaností, pro kterou mají vzdálení dědicové velké francouzské revoluce stále neodbytnou slabost. Le Monde jej dokonce nedávno nazval silným mužem českého předsednictví. Ve francouzských očích si tuto image nepochybně posílí například cestou na Blízký východ, aby se jako zástupce předsednické země EU pokusil uklidnit nejnovější izraelsko-palestinský konflikt. Za francouzského předsednictví řídil evropskou zahraniční politiku jediná silná francouzská osobnost: Sarkozy.
Podle listu Le Figaro jde o nejmrazivější předávání předsednické štafety se spoustou nezodpovězených otázek, jiné listy jako Les Echos připomínají slova místopředsedy české vlády Alexandra Vondry, že pozice Čechů považovaných za nedůvěryhodné partnery je vlastně výhodná, protože mohou překvapit jen kladně.
