Sestra Ignacia nebo také sestra Victoria, jak jí říkají chudí staříčkové v jejím rangúnském domě, je velmi dojatá, když do telefonu popisuje zkázu země. "Potřebujeme hodně pomoci a hodně rychle. Už jsou potíže s potravinami. Cena za pytel rýže se v posledních dnech ztrojnásobila a lidé začínají hladovět. Prosím, pomozte nám," říká pohnutě směsicí angličtiny, francouzštiny a španělštiny žena připoutaná na invalidní vozík.
V Rangúnu ji znají jako "anděla malomocných". Její rodina jí něžně říká Hrbáček. Ignacia Aramburuová, členka misionářského františkánského Mariina řádu, skončila ohnutá od toho, jak více než 60 let na svých zádech nosila staré a malomocné lidi.
Šéf OSN přijel do Barmy. Přijměte pomoc, vyzývá juntu
Barma poprvé přiznala vážnost situace. Vyvěsila vlajky na půl žerdi
Dnes je ve svých 88 letech jedinou řádovou sestrou ze Španělska, která zůstává v Barmě. Jak píše španělský list El Mundo, setrvá v Barmě zřejmě navždy, protože tam, mezi těmi nejubožejšími, chce být pohřbena.
Ignacia vždy chtěla být misionářkou a jít "zachraňovat mnohé duše do Indie". I přes odpor rodiny se jí to podařilo. Jen je jaksi poněkud dál, v Barmě, zemi, kde žije od svých 25 let.
Pomáhala malomocným
Od té doby se věnovala těm nejubožejším z ubohých: malomocným. A věnovala se jim úplně. "Jelikož nebyli doktoři, sama jim amputovala končetiny, které jim upadávaly," líčí její praneteř Elena Pérezová v San Sebastiánu.
Její prateta je žena "velmi silná, velmi živá a vůbec ne rozmazlená, má třeba ráda koridu; svůj život zasvětila ostatním, aniž za to pro sebe něco žádala". Mnoho let žije prosbami a sbírkami - pro jiné. "V Rangúnu je velmi známá. Lidé ji uctívají a dávají jí hodně peněz, protože jí věří a vědí, že je použije pro chudé."
Teď je stará a má potíže se žlučníkem, ale hlava jí slouží dokonale, ve svém úsilí nepolevuje. A rodina si ji hýčká. Její neteř ji navštěvuje dvakrát do roka a vozí s sebou všechno, co lze. "Mohla by žít tady v naprostém pohodlí, ale nechce ani slyšet o tom, že by se vrátila do Španělska," říká Elena.
"Tohle je můj domov. Tady se cítím užitečná, protože když v životě nemáš odpovědnost, nemáš důstojnost. Tady jsem strávila celý svůj život a tady chci zemřít a být pochována," prohlašuje sestra Ignacia.
Ocenění španělské vlády
Její práci oceňuje nejen barmský lid, ale i španělská vláda. V listopadu 1987 jí španělský královský pár v Bangkoku předal podvazkový řád Isabely Kastilské jako uznání za její práci. Stejný řád obdržela i další španělská sestra Josefa, která Ignacii v Barmě doprovázela přes 40 let.
V Barmě "je několik bohatých, několik velmi bohatých a hrozně moc těch nuzných, kteří dokonce prodávají svou krev, aby se najedli". A samozřejmě, "není tam svoboda a někdy nás úřady inzultovaly, i když lidé nás mají rádi a cení si nás," vzpomíná sestra Ignacia.
Po řádění ničivého cyklonu je Ignacia v Barmě více než potřebná. Aby se pomoc dostala k těm nejchudším. Zejména k malomocným, starým a dětem.
